Velkolepá Duna je zážitkem pro kina, řada diváků ale spokojena nebude. Proč?

3 měsíce starý 13

Románová Duna od Franka Herberta se stala hitem hned po svém vydání v polovině 60. let. Postupně se vypracovala na jednu z nejoceňovanějších a nejprodávanějších sci-fi knih. Množství literárních pokračování rozvíjelo složitý svět, kombinující pokročilé technologie z tisíce let vzdálené budoucnosti s archaickými, feudálními praktikami mocných. I proto byl svět Duny považován za nezfilmovatelný. Přispěl k tomu i nepříliš vyvedený pokus Davida Lynche z 80. let.

Oblíbený a oceňovaný kanadský režisér Denis Villeneuve však už v případě Blade Runnera 2049 ukázal, že se knižních klasik nezalekne a dokáže jim vtisknout audiovizuálně vytříbenou pečeť. A to se rozhodně děje i u nové Duny. Jestli o něčem nelze pochybovat, pak o řemeslném absolutoriu, jež skutečně vyžaduje návštěvu kina s největším možným plátnem a nejjemnějším zvukovým systémem.

Rozmáchlá stopáž dvou a půl hodin si udržuje pomalé tempo, jež však neustále šlape kupředu. Nejvíce prostoru samozřejmě dostává pouštní planeta Arrakis, ona titulní Duna, na níž se většina příběhu odehrává. Skotské vysočiny evokující domov rodu Atreidů i temný mechanický svět Harkonnenů jsou však rovněž ikonickými lokacemi, jež se zaryjí do paměti.

V kinech zatím jen první polovina

Základní příběh je vcelku známý i pro ty, kteří knižní předlohu nečetli (a vystačili si třeba se slavnou počítačovou hrou Dune II z roku 1992). Znepřátelené rody Atreidů a Harkonnenů se v rámci galaktických politických her vystřídají ve správcovství nad pouštní planetou Arrakis, bohatým zdrojem tajemného „koření“ – substance využitelné k mezihvězdným letům i psychoaktivní intoxikaci.

Po desítkách let, kdy se o těžbu a prodej koření starali proradní Harkonneové, pověřil galaktický imperátor čestné Atreidy, aby se o Dunu nově starali oni. Pochopitelně se jedná o politický úskok na nejvyšší úrovni, ale figurky na pomyslné šachovnici se dávají do pohybu – a nezůstane kámen na kameni.

Navzdory velkoleposti však jde především o jednoduchý příběh dospívání se špetkou mesiášských prvků. Mladý Paul Atreides, budoucnost rodu Atreidů i dosavadní vrchol mocenských snah tajemného sesterstva Bene Gesserit, musí na písečné planetě konečně dospět. Doba, kdy jej chránili rodiče, je u konce.

Cestu, po níž se rodina vydala, vytyčil jeho otec. Jenže pak už nemá co předat. Zato matka, sledující i své vlastní zájmy, je stále poblíž. Do toho se objeví první láska. Paul v sobě musí objevit dosud skryté schopnosti a nalézt svou vlastní cestu. Jedno z nejepičtějších dospívání v dějinách může začít.

Tuto vývojovou linku se Villeneuvovi podařilo zachovat, stejně jako politické a ekologické roviny, povětšinou vycházející z předlohy. Jenže odvyprávěna je jen první polovina příběhu – ta pomalejší a kostrbatější.

Jednoduché vesmírné dobrodružství se nekoná

Villeneuve společně s kameramanem Greigem Fraserem vsadili na spoustu precizně komponovaných a esteticky podmanivých výjevů. Ty představují díky své epičnosti zážitek srovnatelný s obřími gotickými katedrálami. Ve světě Duny si člověk oproti přírodě a vesmíru připadá titěrný, nicotný a ze všech stran obklopený silami, jež ho dalece přesahují. Kde je v tom všem místo pro lidství?

Vybavuje se srovnání s Jacksonovým Společenstvem prstenu, ať už velkolepostí představených panoramat či přímo strukturou filmu, který sám o sobě nesplňuje nároky kladené na běžné narativní dílo a slouží hlavně jako rozsáhlý úvod k dalšímu dění. Jedna triky nabitá bitva uprostřed snímku a několik menších potyček napříč stopáží budou jistě zklamáním pro ty, kdo očekávají přímočaré vesmírné dobrodružství.

Oproti Lynchově verzi se Villeneuvovi podařilo zachovat důstojnost téměř všech postav a scén, snad s výjimkou opět karikaturního barona Harkonnena v notně slizkém podání Stellana Skarsgårda. A ve srovnání s plánovanou, ale nikdy nerealizovanou verzí Alejandra Jodorowského je zase třeba uznale pokývat nad tím, že se Villeneuvovi podařilo takto rozmáchlý (a divácky ne zcela přívětivý) projekt dotáhnout do konce.

I takto zkušený filmař sice narazil na limity filmového média z hlediska vyprávění vrstevnatého příběhu, ale o to více se zvládl opřít o audiovizuální stránku. Tu snad žádné jiné médium nedokáže zprostředkovat takto pohlcujícím způsobem.

Zdroj