Většina dětí se dle průzkumu stýká s prarodiči. Jak na ně vzpomíná Eva Hrušková

Loutkoherečka a první československá Popelka Eva Hrušková měla podle svých slov štěstí, že od malička do sedmi let vyrůstala se svou prababičkou v České Skalici na východě Čech. „Byla to úžasná žena, která mě celých sedm let vychovávala k velké skromnosti,“ svěřila se Deníku.

Prababička tehdy brala důchod asi tři sta korun. „Byla zvyklá šetřit. Jako malá holčička, což bylo na přelomu 19. a 20. století, totiž chodila žebrat. Vážila si proto každého sousta. Nesměla jsem nic nechat na talíři. Když byla zima a ona topila, nesměla jsem dlouho otevírat dveře,“ popsala Hrušková.

Zůstalo jí to. „Honzík (herec Jan Přeučil, manžel herečky – pozn. red.) se mnou má problém, když nechává puštěnou vodu. Nebo když v momentě, kdy topím, otevře dveře ven,“ podotkla.

Důležitost mezigeneračních vztahů přiblížil čtenářům psycholog Národního ústavu duševního zdraví Marek Preiss:

Mezigenerační předávání zkušeností a příběhů je důležité, říká psycholog

Dodnes na prababičku, i když byla přísná, ráda vzpomíná. „V první třídě jsem šla omylem za školu. Nebrala jsem to tak. Kamarádka šla k zubaři, tak jsem ji doprovodila. Když jsme se ale vrátily do školy, stáli tam ředitel, učitelka a moje prababička,“ poznamenala.

Bylo to kolem roku 1958 či 1959 a prababička neměla telefon. „Ze školy pro ni tedy museli zřejmě dojít. Odvedla mě domů a ztřískala důtkami. Pamatuji si to celý život,“ uvedla. Je ráda, že prababičku měla až do svých devatenácti let.

Děda legionář

Ráda vzpomíná i na svou babičku Hruškovou, maminku tatínka. „Celý rok se starala o políčko jahod nebo máku. Vařila škubánky, které jsou od té doby celý život mým nejoblíbenějším jídlem,“ řekla.

O dědečka ale přišla už v roce 1957, když jí bylo pět let. „Byl to legionář. Přes celou Sibiř cestoval do Vladivostoku, odtamtud parníkem Prezident přes půl světa až do Středozemního moře a následně vlakem domů. To jsem se o něm dozvěděla v Muzeu československých legií,“ zmínila.

Rodina Evy Hruškové: Zdeněk Rohlíček, Elinka, Jan Přeučil, Eva Hrušková, Bětunka a Vojtěch RohlíčekZdroj: se svolením Evy Hruškové

Přímých potomků legionářů už moc není, proto je v pravidelném kontaktu s lidmi, kteří jejich odkaz udržují. „Když je někde v Česku postaven Legiovlak (putovní muzeum Československé obce legionářské, replika legionářského vlaku z let 1918 až 1920, kdy na Transsibiřské magistrále v Rusku byly válečné operace československých legií – pozn. red.), jdeme se podívat,“ uvedla.

Společné akce ratolestí a starších lidí pomáhají oběma skupinám:

Mezigeneračně. Děti a důchodci se sbližují na karnevalech či při kvízech

Dnes je sama babičkou dvou vnuček - Elinky, která už půjde do školy, a dvouapůlleté Bětunky. „Když stál Legiovlak na pražském nádraží Bubny, byli jsme tam i s nimi. To jsou vlastně už jeho prapravnučky. Je důležité, aby znaly své kořeny,“ poznamenala.

Babičky včera a dnes

Dnes babičky mnohdy žijí jiným způsobem než ty z předchozích generací. Právě Hrušková je příkladem aktivní ženy, která je i po sedmdesátce stále svěží a hraje. Zároveň je ráda za každou chvíli se svými vnučkami. „Mám skvělé snachy Libušku a Evičku a obě holčičky jsou dobře vychované,“ zhodnotila.

A přidala, co po ní starší vnučka zdědila. „Můj syn Zdenda není velký čtenář. Kino a divadlo ano, ale knížky moc ne. Elinka oproti tomu knížky miluje. Stejně jako já nebo druhá babička. Jednou jsem mu říkala, že malá Elinka toho přečetla víc než on, a Libuška doplnila, že víc než oba. Zkrátka to přeskočilo přes generaci,“ uzavřela.

Odborníci upozorňují, že kontakt vnoučat s prarodiči je důležitý. Z průzkumu agentury SC&C pro Institut pro rozvoj potenciálu Solvo (uskutečněného loni a prezentovaného letos) vyplývá, že devadesát procent českých dětí se s babičkou či dědou stýká. Vztahy s nimi hodnotí vysoko.

I ve staří by se lidé měli snažit být aktivní:

Jak si udržet kondici ve stáří? Seniorka cvičí a tancuje, lenoší jen o víkendu

Podle výkonné ředitelky zmíněného institutu a někdejší ministryně práce a sociálních věcí Michaely Marksové je skvělé, že dobrý vztah s prarodiči, zejména babičkami, přežívá až do dnešní generace. „Babičku máme uloženou v hlavě jako laskavou ženu, která rozmazluje vnoučata,“ řekla Deníku.

Jak podotkla, otázkou ale je, zda to tak zůstane i příští desetiletí. „Dnešní babičky jsou pořád aktivní, řada z nich ještě pracuje a zároveň má ještě své rodiče, o které se musí starat. Takže je otázkou, kolik času budou dnešní a budoucí babičky svým vnoučatům moci věnovat,“ dodala.