Vítejte v osvětimské idyle. Zóna zájmu se ptá, jak člověk sousedí se zlem v sobě samotném

před 2 měsíce 81

Originální, tíživá, zásadní. Taková je Zóna zájmu. Snímek britského režiséra Jonathana Glazera formálně vyhraněným způsobem vypráví o rodině Rudolfa Hösse, velitele osvětimského vyhlazovacího tábora. Sleduje hlavně její pracovitou a spokojenou každodennost. Nutí diváky klást si otázky, které dokonce přesahují hraniční dějinnou situaci holocaustu.

Premiéry Pavla Sladkého Za zdí vyhlazovacího tábora 12:32 15. února 2024

Sandra Hüller ve snímku Zóna zájmu

Sandra Hüller ve snímku Zóna zájmu | Zdroj: Aerofilms

Filmová a knižní vyprávění o holocaustu jsou příběhy ultimátního dobra a ultimátního zla. Proto se také často tak snadno pohybují na hraně nebo za hranou kýče a exploatace dějin ve prospěch konejšivého nebo dojemného příběhu. Proto v nich také mají výsadní postavení hrdinové-zachránci, majáky odporu mezi brunátnými esesáky.

Jonathan Glazer, proslulý jako tvůrce videoklipů nebo sci-fi Pod kůží (se Scarlett Johansson v hlavní roli nehumánní entity), se to rozhodl kompletně odmítnout. Zónu zájmu zaměřil na pachatele a jejich, jak sám říká, groteskní obyčejnost.

Nechává diváky, aby pracovali se svou imaginací, obtěžkali se jí, a zvažovali, jak by se jejich životní hodnoty a priority mohly vztahovat k někomu tak odpornému, jako je Rudolf Höss (Christian Friedel), velitel vyhazovacího tábora Auschwitz. A to za podmínek, že nesledujeme jeho brutalitu, jednání při vykládání transportů, při selekcích nebo na apelplatzu.

Osvětimská zahrádka, vysněný Lebensraum

Vidíme ho převážně na zahradě, obhospodařované pečlivě jeho ženou Hedwigou (Sandra Hüller), s dětmi, během návštěv rodin i kolegů, ale i „v práci“.

Stane se člověk zvráceným jednoduše tak, že například po jednu dekádu absorbuje zvrácené myšlenky? Nebo je zlo přirozeně součástí jeho kompetencí? Jak je možné, že akceptujeme myšlenku, že nějaké životy jsou méně hodnotné než jiné, a že tím pádem bez váhání žijeme na jejich úkor?

Válka je hnus. Zóna zájmu je o věčných sklonech člověka k násilí, říká režisér Jonathan Glazer

Číst článek

Zóna zájmu udeří na diváky zvukovým designem, doplňujícím neviděné hrůzy, a hudbou mezi ruchem a chórem ze zásvětí, kterou složili (nebinární umělec, pozn. red.) Mica Levi. Kamera Łukasze Żala působí nejprve observačně, snad až dojmem skryté kamery s imitovanou perspektivou, ale film postupně tento koncept rozvíjí o další prvky a funguje jako emoční spirála. 

Radikální adaptace

Zóna zájmu je ale také případ velmi zvláštní filmové adaptace. Jedna z pěti nominací na Oscara je ostatně za adaptovaný scénář.

Glazer vyšel ze stejnojmenného románu respektovaného britského spisovatele a formálního i jazykového experimentátora Martina Amise, který ve svých 73 letech krátce před loňskou světovou premiérou snímku zemřel. Kdokoli, kdo knihu v souvislosti s filmem začne číst, bude velmi překvapen. Jiné postavy, jiný děj, jiné mezilidské vztahy…

Osvětimský velitel Rudolf Höss, v knize transformovaný do podoby Paula Knuta, se pravidelně střídá v nerovnoměrně dlouhých kapitolách s Angelusem Thomsenem, příbuzným nechvalně proslulého Martina Bormana, a vězněm Szmulem, velitelem sonderkomanda pro nakládání s likvidovanými lidmi.

Paul Knut se zpíjí pod obraz, Thomsen, známý svůdník, touží čím dál tím víc po velitelově ženě jménem Hannah, Szmul v nejkratších kapitolách trpce uvažuje nad tím, že pomáhá nacistické vyhlazovací mašinérii udržet se v chodu, aby prodloužil svůj vlastní život.

Válka se po porážce u Stalingradu láme v neprospěch Německa a začíná se chýlit ke konci. „Můžeme snad dopustit, aby odtamtud vzešlo něco, co má smysl?“ Takové otázky rezonují závěrem knihy.

Nic z děje románu neodpovídá Glazerově filmu. Ano, režisér si přivlastnil název a využívá různé drobné knižní detaily a motivy. Amis píše o „namokvalé gáze podzimní oblohy“ nad osvětimským táborem a o rozdělování oblečení po lidech přivezených v transportech. Ty v Glazerově snímku najdeme. Ale to jsou spíše zmínky v textu, které režisérovi posloužily vizuálně nebo motivicky při realizaci jednotlivých scén.

Negativní heuréka

Britský režisér rozvíjí hlavně celkovou myšlenku, kterou Amis formuloval na základě rozsáhlých rešerší historické literatury, deníkových zápisů z holocaustu, klasiků literatury 20. století Paula Celana, Prima Leviho a dalších klíčových autorů literatury na toto téma, ale i obsáhlého úvodního motta knihy z Macbetha.

Jde o „negativní heuréka“, tedy zjištění nepochopitelnosti Hitlera a absolutního zla holocaustu. Pochopit znamená také uchopit, pojmout, vstřebat. Je tedy správné, že zlo takového rozměru a důslednosti člověk doopravdy pochopit nemůže, nebo snad ani nesmí, protože by se ocitl na hranici ztotožnění se s ním. Ale zároveň nemůže zapomenout.

Zóna zájmu

historické drama
USA / Velká Británie / Polsko, 2023, 105 min

Režie a scénář: Jonathan Glazer
Hrají:
Sandra Hüller, Christian Friedel, Ralph Herforth, Freya Kreutzkam, Max Beck, Ralf Zillmann, Imogen Kogge

Podle Amise je zásadní nedělat z holocaustu tabu, dál ho reflektovat, ale osvobodit se od otázky „proč“. A tak si otázku „proč jim tak vadíme?“ v románu klade jen jeden člověk – Němec v salonním rozhovoru, opodstatňujícím vyhlazovací praktiky. A ta otázka zní: „Proč jsou Židé tak nepřátelští vůči Němcům a neustále proti nim kují pikle, které je prostě potřeba zarazit a získat Němcům potřebný lebensraum?“

Ani Jonathan Glazer nedělá z holocaustu tabu, ačkoli průmyslově zprocesované zvěrstvo Osvětimi vytěsňuje mimo obraz. Zajímají ho ti, kteří byli obyčejní, banální a před nástupem do SS bychom jim patrně ani nevěnovali pozornost. Teď ale mají k normálnosti daleko.

I když se snaží budovat domácí hnízdečko, vychovávat děti a pečovat o zahrádku jako hlavní ženská hrdinka v podání Sandry Hüller, zrůdná ve své zarputilosti. To vše vidíme snímané v ošklivém poledním světle obvykle bez přítomnosti slunce, které je pozakryté osvětimským dýmem a popílkem.

Stopy humanity vytlačené na okraj

Vše, co bylo v Osvětimi „normální“, je těžko uvěřitelné. Glazer nicméně pátrá po známkách humanity vytlačené na okraj normálnosti. Nachází je v reakcích znechucených, nevěřícných i odvážných.

Někdy šlo o drobná sebezáchovná a úniková gesta, jindy naopak o sebevražedně odvážné mise odporu. Bylo mimořádně těžké, ale snad ne nemožné vzdorovat. I když Zóna zájmu působí tíživě až mrazivě, není to film stvořený z deziluze nebo deprese.

Jeho dlouhý vývoj, důsledné rešerše historických reálií přetavené ovšem v kladení nadčasových otázek, důslednost i ve formální stránce od zvuku až po pojetí plakátu a propagačních materiálů.

To vše přispívá k tomu, že Zóna zájmu je skutečně zásadním filmem (nejen) letošního roku. A dílem, které se v reflexi holocaustu ocitá v sousedství klasiků, jako jsou Alan Resnais (Noc a mlha) nebo Claude Lanzmann (Šoa), případně jediného vynikajícího dílu o holocaustu z aktuálního století – maďarského Saulova syna.

Snímek Zóna zájmu měl v českých kinech premiéru 15. února 2024. 

Pavel Sladký

Přečtěte celý článek