Vláda udělala v pandemii dvě chyby, říká etický poradce ministra zdravotnictví

1 měsíc starý 13

Ministr zdravotnictví Jan Blatný už naznačil, že očkovaní by měli dostat určité výhody proti neočkovaným. „Jako etik bych to nechal na společnosti, jak se lidé domluví. Chvíli bych nechal běžet veřejnou debatu a mezitím bych honem začal očkovat. Řešení vlastně vyplyne samo,“ myslí si docent Jiří Šimek, předseda Etické komise při Ministerstvu zdravotnictví.

Komise má ministrovi pomáhat ve složitých etických otázkách, kterých při koronavirové pandemii přibývá. Kromě zvýhodnění očkovaných se nyní mluví také o tom, jak řešit případnou krizovou situaci, kdy nebude dostupná zdravotní péče pro všechny potřebné.

Vláda podle Šimka v epidemii udělala dvě hlavní chyby. Nedodržela princip předběžné opatrnosti, který velí přijímat raději přísnější opatření. „Druhá věc je, že kolem těch rozhodnutí vlády existuje až příliš mnoho nejistot, chybí dlouhodobá strategie, říká Šimek v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Vláda chystá plán na zvýhodnění lidí, kteří se nechají očkovat proti covidu-19. Ministr zdravotnictví tomu říká bonifikace, mělo by to alespoň některým lidem umožnit návrat k běžnému životu. Je takové zvýhodnění či znevýhodnění správné?

Tato otázka je sporným bodem v debatě v EU. Některé státy ty lidi chtějí odměňovat, česká automobilka Škoda již ví jak. Německo říká, že to je špatně. Když jako etik řeknu, že se zvýhodnit mají, znectí mne všichni obhájci lidských práv a svobod. Když řeknu, že ne, pustí se do mne zdravotníci a ekonomové. Zkusme to jinak.

Pandemie nejvíce ohrožuje tyto tři hodnoty: zdraví a životy, ekonomickou prosperitu a uplatnění lidských práv a svobod. Ty hodnoty jsou ve sporu. Když upřednostníme životy a zdraví, doplatí na to ekonomika a omezíme lidské svobody. Když dáme přednost ekonomice a svobodě, zemřou tisíce lidí.

Etická komise Ministerstva zdravotnictví

Etická komise Ministerstva zdravotnictví má pomáhat při rozhodování o závažných etických otázkách. Její předseda Jiří Šimek ale přiznává, že v posledních měsících nefunguje. Poslední stanovisko komise vydala letos v červenci. Závěry komise nejsou nijak závazné a podle Šimka si je dosud žádný ministr sám nevyžádal. V průběhu letošního roku navíc předsedovi komise formálně vypršel mandát, ministr ale dosud nepodepsal dokument, který by potvrdil jméno nového předsedy.

Přesto se rozhodnout musíme, respektive to musí udělat vláda.

Zatím jsme se v naší civilizaci dohodli, že dáme přednost zdraví a životům. Jenomže s možností očkování stojí spor jinak. Když začneme očkovat, ochráníme životy a pak i ekonomiku, ale ve chvíli, kdy k tomu budeme lidi nutit, znásilníme lidskou svobodu. Zdraví a ekonomika stojí spolu proti lidské svobodě.

Zase to nerozhodnou geniální jedinci (etici nebo politici), ale lidé se musí dohodnout. To nebude snadné. Ochránců lidských svobod bez ohledu na cokoliv jiného chodí mezi námi hodně. Mravně jim lze namítnout, že jim chybí právě ten „ohled na cokoliv jiného“, ale v podmínkách demokratického uspořádání bychom na ně museli být „příliš zlí“, abychom je donutili.

Jak bychom tedy měli postupovat?

Z etického hlediska tedy budeme radit v první řadě nespěchat (divná rada v pandemii). Chvíli nechat běžet veřejnou debatu. A také honem začít očkovat (tady spěchat). To přinese dvě věci.

Zaprvé mnozí dnešní obránci svobod porozumí na základě argumentů a na základě zkušenosti s těmi očkovanými a nechají se očkovat také. Zadruhé poznáme mnohé, co dnes nevíme, tedy jaké jsou skutečně komplikace očkování, jak dlouho očkování chrání, jak mnoho lidí se musí nechat očkovat, abychom ochránili ty zranitelné.

Když se budeme držet pravdy, to znamená zveřejňovat dostupné informace a nechat každého říkat, jak to vidí, dodržíme dohody, tedy dovezeme dostatek vakcín a zorganizujeme jejich použití, a budeme spravedliví, takže nikdo nebude při přidělování vakcíny neprávem upřednostněn, řešení vlastně vyplyne samo.

Jak může řešení vyplynout samo?

Podle mne to nejde nadirigovat z centra, říct: Do hospod půjde jenom ten, kdo je negativní nebo očkovaný. To není úplně v pořádku. Spíš bych náš národ trochu tlačil k tomu, aby sám vymyslel nějaké řešení. Když vláda teď čtvrt, půl roku věnuje největší úsilí tomu, aby se proočkovalo co nejvíce občanů, lidé sami se začnou nějak chovat.

Neumím si představit, že by třeba aerolinky samy nezačaly žádat od svých pasažérů potvrzení o očkování nebo negativní test. Tam jde o dlouhodobý těžký byznys. Aerolinky vědí, že když bude známé, že u nich nikdo koronavirus nechytil, tak budou prosperovat dalších pět let. K nim se přidají majitelé divadel, pořadatelé koncertů, vlekaři na horách, mnozí majitelé hotelů a restaurací. Úkolem vlády pak bude tyto iniciativy nějak regulovat, aby nedocházelo k příliš velkým rozdílům a nespravedlnostem.

Neměla by vláda přece jen umožnit výjimky ze zákazů těm, kdo se prokážou buď negativním testem, nebo očkovacím pasem?

Jako etik bych to nechal na společnosti, jak se lidé domluví. Představte si, že jste majitel restaurace a že vám vláda dovolí za určitých okolností tu hospodu otevřít. Potom si myslím, že řeknete: Dobře, kdo ke mně půjde, bude očkovaný, nebo bude mít negativní test. Nechci být v novinách jako semeniště covidu-19.

Moje představa je spíš taková, že by řekli „přijďte všichni“.

Myslíte, že jsou takoví sebevrazi?

Myslím, že je v první řadě zajímá osobní ekonomický zisk, a až ve druhé řadě to, že se kvůli tomu může situace zhoršit.

Je-li to tak, pak je ministr ve velmi těžké situaci, když má rozhodovat také za lidi, kteří tak trochu ztratili pud sebezáchovy a jsou ochotní ze svého podniku udělat semeniště pandemie, proto bych jako ministr spíš prodlužoval lockdown. Počkal bych, až se někteří restauratéři zvednou a řeknou „my si to zařídíme tak, že u nás žádný infikovaný člověk nebude“. Jako ministr zdravotnictví potom můžu kývnout a říct: Dobře, uděláme pro vás výjimku.

Při současném vývoji epidemie hrozí, že bude nutné určovat pořadí pacientů, respektive vybírat, koho dříve ošetřit. Jak by se takový výběr měl dělat?

To se stalo v Itálii, že potřební pacienti převýšili kapacity. Ke chvále současného českého zdravotnického systému musím říct, že o toto starost mají. Mluví se o tom, kolik je volných míst, jaká je kapacita, srovnává se to mezi jednotlivými kraji, nemocnicemi. Protože všichni vědí, že při nedostatku přístrojů by se muselo přejít na toto přerozdělování.

Typicky je takovou situací živelná katastrofa, kdy máte řekněme sto těžce zraněných a přijedou dvě sanitky. Potom nepomáháte tomu, komu je nejhůře, ale kdo má největší naději, že mu ten přístroj pomůže přežít. Protože jinak se věnujete těm, kdo jsou na tom nejhůře, ti vám umírají, a mezitím se do beznadějného stavu dostanou ti, kterým byste býval mohl pomoci. A ve výsledku vám pomřou všichni. Odborně se tomu říká triage - když začnete s těmi, kterým můžete pomoci, tak zachráníte daleko víc lidských životů. Ale to je pro skutečně beznadějné situace, to zatím v Česku není.

Z hlediska etického je tam jeden háček. Když si představíte doktora, který má deset pacientů, dva přístroje a měl by vybrat dva z těch deseti pacientů, tak je to docela nápor na svědomí. Proto někteří z nás říkáme, že by se tyto funkce měly rozdělit, a když dojde k situaci triage, tak by měl být doktor, který rozhodne „tihle dva jdou na JIP“. Aby doktor, který přebírá pacienty, už neměl tuto starost.

Prioritizace už nyní probíhá při očkování, protože nemáme dostatečné množství vakcíny pro všechny…

To je v pořádku, protože důkazy jasně ukazují, že ohrožení jsou především nemocní, staří a zdravotníci.

V první fázi jsou očkováni právě lidé starší 80 let a zdravotníci. Následuje ale druhá fáze, kdy mají být nemocní řazeni podle zdravotního stavu. Lidé se přihlásí na čekací listinu, dostanou nějaký termín, ale nevědí, podle jakého kritéria. Neměla by vláda ten klíč zveřejnit?

První problém je v tom, že to není úplně snadné předem určit. Vezměte si metabolický syndrom, to jsou takoví ti obézní, s vysokým tlakem, špatným cholesterolem a podobně. Jenže tato diagnóza sahá od toho, že má člověk lehce zvýšené tyto parametry, až po to, že skutečně sotva leze, jak má špatný metabolismus. Když určíte pouze to, že člověk s metabolickým syndromem má přednost, tak upřednostníte spoustu lidí, kteří jsou na tom lépe než mnozí jiní. Takže tam budou asi muset lékaři mít nějaké pravomoci. Pokud bych měl být k dnešní politice kritický, tak si nejsem jistý, jestli tyto seznamy jsou vůbec vypracované.

Pokud mluvíme o silně obézních, tak myslím, že mnoho lidí to vnímá jako jejich vlastní chybu. A že tedy není fér je zvýhodnit oproti například onkologicky nemocným.

To je takový běžný argument. Hlediska jsou na to dvě. Pokud dostanete do rukou obézního pacienta a pomáháte mu zhubnout, tak zjistíte, že ta zaviněnost není až taková. Vnitřní potřeba jíst a šetřivost tkání je obrovská. Abyste takového tlustého člověka zhubli, tak musí přijímat velmi drastická opatření, duše křičí, že ne, upadne do depresí a podobně.

Mluvit o zavinění je trochu omyl. Jistě, takový ten konzumní člověk, kterému je všechno jedno a co vidí, strčí do pusy, toho bychom mohli trochu vinit z toho, že měl změnit životní styl. Ale u těch skutečných metabolických syndromů vidíte, jak je to zakotvené do osobnosti, takže ta zaviněnost není taková. Musel by vyvinout daleko větší úsilí než jiný člověk. Proto se to zohledňuje.

Druhá věc je, a to se třeba týká alkoholiků, že kdybyste v medicíně měl rozpoznávat, kdo co zavinil, tak na to potřebujete složitý úřad a stejně to bude celé nespravedlivé. Tak se prostě v naší civilizaci přijalo pravidlo, že když je někdo nemocný, tak ho zkrátka léčíme a neptáme se po té zaviněnosti.

Další zmiňovanou skupinou jsou staří, nemocní lidé v léčebnách dlouhodobě nemocných, kteří často ani nekomunikují, přístroje je drží při životě a oni pod sedativy čekají na zápal plic, na který nakonec zemřou. Má smysl u těchto lidí zakazovat návštěvy? Má smysl je upřednostnit při očkování třeba před nemocnými, ale mladými lidi?

To je v naší civilizaci strašně těžká otázka. Touto úvahou se dostanete až k fašistům, kteří určitý typ života uznali za nehodný žití a skončilo to masovými likvidacemi Židů. Tato úzkost v naší civilizaci je.

Já klidně umím říct nahlas, že koronavirus útočí především na slabé a už odcházející lidi, takže bychom to z darwinistického pohledu vlastně mohli vidět tak, že nás koronavirus zbavuje zátěže. Ale vzít tento pohled jako základ dalšího postupu v naší civilizaci prostě nejde. My si vážíme každého lidského života, nerozlišujeme, který život má větší, nebo menší hodnotu.

Jako etik jsem ochotný připustit, že na té myšlence něco je. Ale prostě a jednoduše jsme se dohodli, že těmto lidem věnujeme veškerou péči, které jsme schopní, tak holt to očkování dostanou prioritně. Když znáte historii a co všechno za hodnotou lidského života v naší civilizaci stojí, tak nakonec pokrčíte rameny a řeknete „ono jich zase není tolik, aby to narušilo očkování“. Nemůžeme říct, že tato fáze života už je odcházení a že je necháme nakazit a umřít.

Co se týče rozumu a svědomí doktorů, jak se díváte na dnešní povinné odkládání operací? Není to ve výsledku horší než covid-19? Myslím, že někteří doktoři raději prohlásí za bezodkladnou i operaci, která by se třeba ještě odložit dala, protože si zkrátka myslí, že je to správné.

To je také velice těžká otázka. Dobře, věnujeme pozornost nemocným s covidem-19 a zanedbáváme ostatní. Jenže zkuste se na to podívat obráceně - nebudeme zanedbávat ostatní. Přiznám se, že bych se dnes i trochu bál jít do nemocnice na nějakou menší operaci, protože bych tam ten covid-19 mohl chytit. Je v tom i toto hledisko.

Nechtějme po zdravotnické societě něco, co nejde. Zase jsme u dohody ve společnosti. V Evropě jsme se dohodli, že dáme přednost životům, tak holt budeme s napětím sledovat, jak to dopadne s těmi, kterým uděláme prevenci trošku později. Zde nejsou žádná tvrdá data.

Klidně budu souhlasit, že je špatné odkládat operace a potřebná vyšetření, ale kde je nějaká lepší cesta ve chvíli, kdy v nemocnicích řádí koronavirus? A zdravotníci jsou vyčerpáni péčí o covidové pacienty?

Udělala vláda během koronavirové krize nějaký krok, který z pohledu odborníka na etiku odmítáte?

Mám dvě výhrady. Mravní princip opatrnosti velí, že když neznám budoucnost, ale vím, že pokud nastane horší varianta, tak to budu těžko zvládat, tak se mám připravit na horší variantu. A princip opatrnosti jsme v létě a na podzim prostě nedodrželi. Řekli jsme si, že počkáme, až se to rozjede. A teď jsme na tom nejhůř v Evropě.

Druhá věc je, že kolem těch rozhodnutí vlády existuje až příliš mnoho nejistot, chybí dlouhodobější strategie. Jako etik bych řekl, že jako v létě chyběl princip opatrnosti, tak později chybí takové to celostní zvažování. To znamená, že když nám hrozí určitý scénář, vyhlásíme konkrétní preventivní opatření i s rizikem, že bude moc silné. Ale vyhlásíme to včas, aby se lidé mohli připravit. A když už uděláme lockdown, klidně ho uděláme o týden déle, než by bylo potřeba, aby se lidé mohli připravit na opětovné otevření.

Chyba, která se dnes dělá, je, že se najednou ze dne na den něco zavře, potom se zase ze dne na den něco otevře, což je pro ekonomické subjekty velmi těžké. Ale hlavně lidé ztrácí důvěru. Kdyby náš pan premiér vystoupil, jako to udělala třeba paní Merkelová, s tím, že on osobně ručí za vydaná rozhodnutí, tak by lidé daleko víc opatřením věřili. Nemusí to třeba být úplně přesně v souladu s daty, ale někdo za učiněnými rozhodnutími musí stát a říct, že je za to odpovědný. A to v české politice nevidím.

Zdroj