Vůči Romům mají lidé stále předsudky. Jinakost vnímají jako hrozbu, říká zmocněnkyně

4 měsíce starý 43

 Osobní archiv Kláry Šimáčkové Laurenčíkové

V květnu a červnu přespávali na pražském hlavním nádraží romští uprchlíci. Neziskové organizace tvrdily, že pro ně není bydlení, protože někde Romy ubytovat nechtějí. Neukázala tato situace na to, že diskriminace Romů je v české společnosti stále zakořeněná? 

Praxe měst byla dost rozdílná. Na některých místech bohužel docházelo k diskriminačnímu přístupu. S jinou ochotou a vstřícností některé radnice hledaly ubytovací kapacitu pro neromské uprchlíky z Ukrajiny a s jinou pro romské maminky s dětmi. Řada krajů a měst k situaci přistupovala férově, ale některé skutečně uplatňovaly dvojí metr. 

Čím to je, že se Romové v Česku stále setkávají s diskriminací?

To je velmi komplexní otázka, na kterou neexistuje jednoduchá odpověď. Jistou roli hrají stereotypy, které máme vůči jinakosti. Velká část naší společnosti vyrůstala v prostředí, ve kterém byl kontakt s někým odlišným něčím naprosto výjimečným. Málokdo z nás čtyřicátníků a starších zažil ve třídě spolužáka z jiné kultury, na vozíku nebo někoho se smyslovým handicapem. Jinakost nebyla vítaná a naopak byla prezentována jako něco rizikového.

Přitom právě zážitek pestrosti a různorodosti jako něčeho, co je běžné, nás formuje na celý náš život a ovlivňuje naši ochotu vnímat rozmanitost jako znak zdravé společnosti. A nikoliv jako hrozbu nebo něco, před čím se máme schovat nebo to dokonce odmítat. 

Ne příliš dobrým vzorem hodnot solidarity a respektu k diverzitě jsou někteří velmi viditelní politici, kteří mají možnost ovlivňovat veřejné mínění tím, že jsou dennodenně v médiích a jejich rétorika nevybízí k hlubšímu chápání souvislostí společenských problémů a sociální citlivosti.  

Zákaz potratů musíme označit za nepřijatelný

Sledujete dění ve Spojených státech, kde soud zrušil ústavní právo na interrupci, což v některých státech vede k zákazu potratů? Ptám se i z toho důvodu, že na ministerstvech spravedlnosti i práce a sociálních věcí působí poradce ze spolků, které takové omezení prosazují v Česku.

Určitě je důležité být na pozoru a veškeré podobné tendence označit za nepřijatelné a odporující našim závazkům v oblasti lidských práv. Považovala bych za nebezpečné, pokud by podobné radikální iniciativy měly nějaký zásadní přímý vliv na vládní představitele. 

Proč říkáte, že pokud by měly? Na ministerstvu práce působí jako poradce člověk z protipotratového spolku Hnutí pro život, na ministerstvu spravedlnosti zase z Aliance pro rodinu. Nějaký vliv asi mají. 

V průběhu července mě čekají jednání s panem ministrem spravedlnosti (Pavlem Blažkem z ODS) i s panem ministrem práce a sociálních věcí (Marianem Jurečkou z KDU-ČSL). Předpokládám, že i tato otázka bude jedním z témat naší společné diskuse.

Co jim chcete říct? 

Máme několik kvalitních expertních skupin třeba v oblasti rodinné politiky, které prokazují dlouhodobě nejen svou erudici, ale také naprostou transparentnost i co do financování vlastního provozu. Byla bych ráda, kdyby se spíše prohloubila spolupráce ministerstev s vládními radami a výbory, které se agendám rodinné politiky systematicky věnují.

K zákazu potratů se v Česku zatím neschyluje, ale některé lidskoprávní organizace kritizují stát za jiné věci. Například transgender osoby stále musí podstupovat sterilizaci, když si chtějí úředně nechat změnit pohlaví. Zákony také výslovně nezakazují fyzické trestání dětí a tak dále. Jak tedy vnímáte stav lidských práv v Česku?

Rozhodně se v celé řadě oblastí posouváme dobrým směrem. Za zmínku stojí například systematické řešení vzdělávacích nerovností nebo uzákoněný zákaz umisťování dětí do tří let do kojeneckých ústavů. Zesiluje podpora částečných a sdílených úvazků nebo zapojování mužů do péče o děti. Řady dobrých posunů jsme dosáhli v oblasti řešení exekucí, posílení významu agendy podpory duševního zdraví a podobně.

Nicméně stále před sebou máme mnoho úkolů. Ať už jde o práva starších lidí, osob se zdravotním postižením nebo o práva osob s odlišnou sexuální orientací. Zásadní výzvy na nás čekají i v oblasti obrany a podpory demokracie a posilování role občanské společnosti. Velkým lidskoprávním tématem se stává ochrana před dezinformacemi, rozvoj kritického myšlení, zacházení s informacemi a odolnost proti manipulacím. 

Netolerance fyzických trestů dětí by snížila agresi

Díky tehdejšímu prezidentovi Václavu Havlovi máme tendenci se vnímat jako země, která je lídrem v oblasti lidských práv. Skutečně tomu tak je v porovnání se zbytkem Evropy?

Abychom byli skutečnými lídry, je potřeba dlouhodobé nasazení, schopnost získávat pro spolupráci na společných cílech širší shodu a podporu a ustát i občasné osobní nepohodlí. Nyní v rámci českého předsednictví v Radě Evropské unie máme šanci lidskoprávní témata a hodnoty posilovat s ještě silnějším mandátem a do jisté míry tak rehabilitovat naši pošramocenou mezinárodní reputaci způsobenou nedostatečnou pozorností k těmto tématům předchozími vládami.

Skutečně je současná vláda nakloněná tomu, aby vyřešila některé dlouhodobé resty? Například ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka řekl, že nehodlá zakazovat fyzické tresty u dětí, ačkoliv se k tomu Česko zavázalo už před lety a Výbor OSN pro práva dítěte nás k tomu dlouhodobě vyzývá. 

Jsou témata, o kterých potřebujeme vést hlubší diskusi a snažit se dojít ke shodě na podobě konkrétních opatření. Právě zákaz nebo lépe netolerance fyzických trestů dětí je jedním z nich. Potřebujeme poctivě reflektovat výsledky dlouhodobých mezinárodních studií.

A co ukazují?

To, že zákonné zakotvení netolerance fyzických trestů vůči dětem je veskrze pozitivní. V systémech, kde k tomuto zákonnému zakotvení došlo, nejenže kleslo násilí vůči dětem, ale obecně se snížila agrese ve společnosti. 

Proč mluvíte o "netoleranci", a ne o "zákazu" fyzických trestů?

Tento termín je přesnější. Zákonné zakotvení netolerance říká, že my jako společnost nepovažujeme fyzické tresty nebo bití dítěte za něco normálního, co patří do zdravého vztahu rodiče a dítěte. Uvědomujeme si škodlivost fyzických trestů a vnímáme riziko posilování násilí jako normy v lidských vztazích, což později může vést k vyššímu riziku například domácího násilí.

Nejsme v trestněprávní rovině, kdy by za jeden pohlavek nebo plácnutí přes zadek hrozilo někomu vězení. I přesto ale nechceme považovat za normu používání fyzického násilí, a to vůči nikomu. Jako nepovažujeme za normální, abychom dali facku kolegovi v práci nebo manželce či manželovi, když nás naštvou nebo jsme ve stresu z vlastních problémů, tak by nemělo být normální bít děti, protože jsou menší a nemohou se bránit nebo protože jsme bezradní a neumíme si poradit s jejich náladou a potřebami.

Vytváříme v nich tak totiž zkušenost, že jsem-li ve zranitelné pozici, může mě někdo hierarchicky nade mnou uhodit a násilí je běžným komunikačním prostředkem, který mohu posílat dál. 

Ačkoliv české zákony výslovně neuvádí, že se nesmí používat fyzické tresty u dětí, rodiče se už nyní nemohou chovat k dětem násilně. Na to trestní zákoník myslí.

V zákoně je nyní uvedeno, že nejsou povoleny nepřiměřené fyzické tresty. Avšak míra "přiměřenosti" je čistě subjektivní. Rodiče, kteří bití zažívali ve svém dětství, přistupují i k velmi tvrdým fyzickým trestům na denní bázi a nevnímají své jednání jako nic nenormálního a rizikového.

Jejich dětem však hrozí velmi vážné psychické i fyzické následky do celého dalšího vývoje. Zároveň musíme posilovat dostupnost podpůrných služeb pro rodiny s dětmi, rozvíjet programy na rozvoj rodičovských dovedností a do škol vnést programy na rozvoj socio-emočních kompetencí a podporu duševního zdraví.

Problémem je násilí na seniorech i jejich obraz

V rozhovoru pro DVTV jste mluvila o tom, že na systémové bariéry narážejí i senioři. Co přesně jste měla na mysli? 

Jde o tři oblasti systémových problémů, které významně limitují možnost prožití kvalitního a důstojného stáří. Jednou z nich je současná omezená dostupnost kvalitní péče, ať už ve vlastním rodinném prostředí či v pobytových službách. Každý by měl mít možnost volby, kde a jak své stáří prožije a neměl by se bát, že v případě závislosti na péči druhé osoby skončí v zařízení, kde s ním nebude zacházeno citlivě, nebo zůstane doma, ale bez nutné pomoci ve zvládání každodenních životních potřeb. 

Druhou oblastí je obraz seniorů ve veřejném prostoru a v médiích. Lidé ve starším věku nejsou homogenní skupinou. Každý z nás v případě štěstí dojde do stáří a nadále bude chtít nést svou vlastní jedinečnou identitu. Dělat to, co máme rádi a co dělá náš život zajímavým a pestrým, mít kontakt s naším oborem a profesí, žít s těmi, kdo k nám patří. Rozhodovat o svém životě a o tom, co uděláme s časem, který před sebou máme.

Nelíbilo by se nám o toto vše přicházet a být nastrčení venkovním světem do škatulky těch, kdo potřebují své místo v domově důchodců, volí hromadně extremistické strany či jsou označení jinými paušalizujícími nálepkami.

Zmiňovala jste tři oblasti. Která je tedy ta poslední?

Jde o násilí na seniorech. Nemalá část lidí ve vysokém věku se stává zranitelnější vůči slovnímu a fyzickému násilí a pro některé z nich je pořád velmi těžké domoci se efektivní pomoci, zorientovat se v systému služeb a vědět, kde hledat podporu a pomoc. Je třeba ve všech oblastech veřejných služeb rozvíjet respektující a citlivý přístup, a to zejména vůči potřebám zvlášť zranitelných skupin lidí, kteří své potřeby a práva stejně aktivně jako my ostatní sami hájit nemohou.

VIDEO: Na systémové bariéry u nás naráží Romové i důchodci, říká vládní zmocněnkyně

Zdroj