Výpravy téměř epochální. Vychází nová kniha poutníka Peňáse

před 2 týdny 41

„Jiří Peňás je poutník, který ocení i zastavení. Nehoní se za rekordy, není žádný sportsman, je to člověk spíše zamyšleného hospodského posezení, sám někde v koutku. Je na cestě a hledá.“ To píše o autorovi středoevropských cestopisů v předmluvě k nové knize Výpravy téměř epochální Petr Pithart, sám účastník jedné z výprav.

Slovo „epochální“ v názvu pátého dílu znamená, že se v nich setkávají různé epochy: cestujeme napříč časem, ale zůstáváme v našem regionu: v naší střední Evropě, kterou přitom tak málo známe! Kroužíme po Čechách i Moravě, zastavíme se v Brně, Táboře, Prachaticích, objevíme se ale i v Krkonoších nebo Orlických horách.

Pronikneme za hranice do Maďarska, objevíme se v kavárnách v Rakousku, poznáme pozoruhodné zámecké zahrady v Lužici, tedy v bývalé NDR.

V Polsku podnikneme expediční výpravy za tajemstvím Dolního Slezska. Vždy budeme mít na paměti, že věci jsou tím zajímavější, když je máme před nosem, takže o nich víme méně, než si dovedeme představit. Autor nepředstírá, že ví všechno, ale zve na cestu. Jde sám, ale vy můžete jít s ním. Nebudete mu vadit a on nebude vadit vám. Věřte tomu.

Kniha je dostupná v předprodeji zde. Rozesílání objednávek začne 4. června 2024.

Foto: Echomedia

Co ještě píše Petr Pithart o Jiřím Peňásovi

„Jiří Peňás má rád naši zemi. I její širší okolí. A když mu nohy slouží a má na rychlík, poznává Evropu v celé její šíři – Evropu, kterou má taky rád (i když to pak už nejsou výpravy, spíše expedice).

Říkám tomu jeho vztahu láska spravedlivá, vědomá si všech, třeba i rozporných stránek těch světa krajů, kterými prochází. Taková nemůže být láskou bujarou, nějakou jakoby zamilovaností, propadlostí…

Propadnout pak ale můžeme my čtení o výpravách Jiřího Peňáse. Dočetli jsme čtvrtou knihu a nedovedeme si představit, že by nebyla i kniha pátá, a to už s vyhlídkou na to, že bude i šestá… Je to už naše zcela zřejmá závislost.

Chceme být s Peňásem po jeho způsobu posmutnělí, ba někdy i smutní, jakkoli to spolu s ním není ještě zoufalství. Jenom nostalgie po tom, co bylo, a smutek nad tím, co zbylo, co zbývá. Navíc: s Jiřím Peňásem chápeme, jak tomu můžeme rozumět, čímž si i trochu odpouštíme.

Věru, dá se se vším tím pomalým kulturním, neřkuli duchovním, civilizačním upadáním žít a nezoufat si. Žít a nechat se vést aspoň k malým činům v našem okolí, třeba i k našim vlastním, menším peňásovským výpravám, řekněme sobotním či nedělním výletům: sami nebo se ženou či s mužem, lépe s dětmi a úplně nejlépe s vnučkami a vnuky, aby se už z drobných zážitků učili si pamatovat.

Jiří Peňás nám všechny ty kraje a krajiny na svých výpravách předem prochodil, což dokázal tím, že chodil většinou sám. Někdy dá ve svém psaní neznatelně najevo, že s ním ještě někdo jde, někdy s ním / s ní přitom rozpráví. Hlavně jde ale sám. To se pak přiházejí všelijaká setkání, vynořují se nečekané souvislosti. A jaká pak pro nás radost o nich číst!

Autorovi se daří dávat ty souvislosti, ty nečekané nálezy a objevy, třeba jen do jedné hutné věty, která se pro nás nečekaně, pro něj snad záměrně (zkrátka to umí) od pouhého sdělení rozvine do paradoxu, vyklene do významového oblouku, někdy se přitom i zableskne. A paradox pak zažehává další souvislosti, další paradoxy. To je kouzlo Peňásova psaní: ze začátku prostá věta náhle vybočí do nečekaného, objevitelského směru.

Peňás se vypravuje do vezdejších míst, ale pozoruje je jako ten, který ví či předem tuší, jaká ta místa a lidé v nich kdy byli a co se v nich dělo. Pan Jiří je historicus, jak se o takových dřív psávalo. Historizující dumavec, procházející pěšmo světem.“

Úryvek z předmluvy Petra Pitharta ke knize Výpravy téměř epochální

Přečtěte celý článek