Výsledek kauzy Feri záleží na svědeckých výpovědích

1 měsíc starý 12

„Když sleduji aktuální debatu a znám z praxe konkrétní případy, přijde mi, že současná definice znásilnění je nedostatečná a není v souladu s tím, co oběti subjektivně vnímají jako znásilnění – tedy když se jedná o sex prováděný přes jejich nesouhlas. Zásah do důstojnosti podle mého názoru nespočívá v užití násilí nebo pohrůžek, ale v tom, že někdo překročí nesouhlas dané osoby. To je hranice intimity,“ říká Věra Nováková, bývalá státní zástupkyně a nyní advokátka specializující se mimo jiné právě na sexuální násilí a další související trestné činy.

Když jste četla výpovědi dívek zveřejněné Deníkem N a Alarmem ohledně chování dnes už bývalého poslance Dominika Feriho, co jste si jako bývalá státní zástupkyně specializující se mimo jiné na sexuálně motivované činy a dnes praktikující advokátka pomyslela?

Z pozice bývalé státní zástupkyně jsem si pomyslela, že bych se takovým případem měla začít zabývat. Jako poznatek bych článek určitě převzala a iniciovala kroky, které by vedly minimálně k tomu, jestli tam je podezření z trestného činu. Nicméně ke kvalifikaci toho, co se přesně stalo, se každý státní zástupce posléze musí vyptat potenciálních obětí na další podrobnosti. A tady bych ráda zdůraznila, že musíme rozlišovat. Článek ve zmíněných médiích měl jiný cíl - upozornit na problém a dát prostor svědectvím. Rozumím, že z pohledu potenciálních obětí, které v článku vystupovaly, jsou média v takovém ohledu vstřícnější platforma. Nemohu mluvit za ně, ale umím si na základě svých zkušeností představit, že pro ně výpovědi v médiích znamenaly bezpečný postup, jak si to nenechat pro sebe, protože to je často velmi těžké. A byla to bezpečná platforma i proto, že měly zajištěnou anonymizaci; zdůrazňuji, že nešlo o anonymitu. Je to logický postup – i trestní řád zakazuje zveřejnit jména obětí trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti.

Nováková-tiskovka-kancelář-170815-1024x768Věra Nováková • Autor: liberecko.zeleni.cz

Vypadá to, že svěřit se novinářům se stává praxí, jak v případě celebrit, politiků, soudců a dalších vysoce postavených lidí takové traumatické zkušenosti začít otevírat. Čím si to vysvětlujete?

Myslím, že to je mimo jiné tím, že v určitých případech mohou novináři navodit právě pocit většího bezpečí a důvěry. Jít nahlásit zážitek na policii je vyšší práh, chce to určitě větší odvahu - a zároveň nemáte jistotu, že nezůstanete úplně sama. Když za vámi přijdou novináři a ujistí vás, že mluvili s dalšími osmi dívkami a že v jejich textu nebudete vyprávět svou zkušenost sama, dokážu si představit, že vám to dodá odhodlání konečně překonat strach z vyprávění traumatického zážitku. Vlastně mám pocit, že po čtyřech letech přišlo #Metoo i do Česka a že se proměnila atmosféra, náhled a také trochu veřejná debata, jak na sexuálně motivované činy hledíme. Konečně se dostáváme k tomu, že je to širší problém než to, jestli někdo spáchal trestný čin. Ale že jde také o další otázky: Měl by takový člověk být vůbec politikem? Jak zabránit, aby se takový přístup k potenciálním obětem objevoval v určitých institucích? Lze vytvořit prostředí, kde nebude tak těžké se svěřit?

S tím souvisí další otázka. V současnosti policie  vyzvala potenciální oběti chování Dominika Feriho, aby se na ni obrátily. Odborníci, kteří se v Česku zaměřují na řešení sexuálně motivovaných činů, často mluví o tom, že většina obětí takových činů se s traumatizujícími zážitky vyrovnává několik let, neříkají o nich ani svým blízkým - a když už se rozhodnou mluvit, mají strach, co řekne okolí, z toho jestli jim orgány činné v trestním řízení uvěří, zda nebudou jejich zážitky bagatelizované a marginalizované. Jaká práva a ochranné prostředky mají oběti sexuálně motivovaných činů během vyšetřování a pak trestního řízení?

To záleží na konstatování, jaké postavení bude oběť v trestním řízení mít. Pokud se bavíme o trestných činech, které směřují proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti nebo například zahrnují sexuální násilí, je pravděpodobné, že se bude jednat o tzv. zvlášť zranitelnou oběť. Ze zákona mají poté právo na bezplatnou právní pomoc, kterou platí stát. Je to významná pomoc, jelikož právní zastoupení často hraje v takových případech důležitou roli. Musím nicméně dodat, že dnešní právní úprava je v tomto ohledu stále poměrně komplikovaná a přiznání takového postavení záleží na splnění dalších zákonných podmínek. Navíc jim takové postavení musí někdo během trestního řízení přiznat. Není to tedy bohužel jistota, kterou máte na začátku řízení: přidělení statusu zvlášť zranitelné oběti stojí nejčastěji na uvážení soudce a neexistuje jednotná praxe, jak ho přiznat.

Jak by se to mělo změnit?

Podle mě by bylo dobré nastavit pevnější podmínky - například aby byl tento status spojen s konkrétními trestnými činy napevno a bez nutnosti splnit další podmínky. Když bude někdo někoho obviňovat ze sexuálního násilí, je logické, že by měl mít nárok na zvláštní status. Zvlášť zranitelná oběť má dále právo na zvýšenou ochranu před tzv. sekundární viktimizací, má širší možnosti žádat o zabránění kontaktu s pachatelem v rámci úkonů trestního řízení a nevypovídat v jeho přítomnosti, ale maximálně před jeho obhájcem. Nebo vybrat si, jakého pohlaví bude ten, kdo bude oběť vyslýchat. Pro některé ženy je těžké takové zážitky vyprávět mužům-vyšetřovatelům.

Děkanka FAMU: Umělci si myslí, že se jich sexuální obtěžování netýká

Co byste tedy potenciálním obětem takových trestných činů poradila, pokud by se odhodlaly věc řešit právní cestou?

Kdybych měla obětem, které půjdou vypovídat, poradit, tak to, aby jejich advokáti či zmocněnci hned na začátku řízení požadovali, že chtějí přiznání tohoto statusu. Na stránkách Ministerstva spravedlnosti ČR existuje registr poskytovatelů pomoci obětem trestných činů včetně advokátů a advokátek - a na ty bych doporučila se obracet. Nebo si můžete nejdříve v tomto registru vyhledat neziskovou organizaci a poradnu pro oběti trestných činů má také probační a mediační služba, která je v každém okrese - na tato místa se můžete obrátit, co dělat dál. Podle mě je důležité nejít do toho sama či sám - a je dobré vědět, že nemusíte.

Když se vrátíme k případu Dominika Feriho, vy byste dívkám, které ve zmíněném článku podávají svědectví, přiznala postavení zvlášť zranitelné oběti?

Ano, podle mě podmínky pro přiznání takového statusu splňují. Je také důležité zmínit, že děti do osmnácti let jsou automaticky považovány za zvlášť zranitelné oběti, a pokud jsou vyslýchané ohledně okolností, které by mohly narušit jejich duševní a mravní vývoj, musí být v rámci přípravného řízení vyslýchané zvlášť a smí u toho být jen policie a orgán sociálně-právní ochrany dětí. Všichni ostatní jsou zpravidla v jiné místnosti a smí se ptát jen prostřednictvím policie. Výslech dítěte se v takových případech zásadně nesmí opakovat, a to ani u soudu.

Pro právního laika by se mohlo zdát, že když někomu přiznáme postavení zvlášť zranitelné oběti, může to být v rozporu s respektováním principu neviny obžalovaného.

Není to tak. Fakt, že zacházíte šetrně s obětí, neznamená porušení presumpce neviny obžalovaného. Neznamená to ani, že soud bude oběti věřit vše, co řekne, ale že oběti se má naslouchat, ne ji automaticky zpochybňovat. To, že se v takovém případě vyžaduje od orgánů citlivější a empatičtější přístup, také neznamená, že se po oběti nebude chtít zmíněná svědecká výpověď. Nic z toho proto nebrání spravedlivému procesu.

DOMINIK FERI, politik, rouška, volební štáb TOP 09Dominik Feri; ilustrační foto • Autor: ČTK

V debatách, které se po zveřejnění článku vedly, mimo jiné zaznívaly výtky, že dnešní podoba trestního řízení v případě sexuálně motivovaných činů je poměrně neempatická a necitlivá. Jak na tuto výtku nahlížíte vy?

Na státním zastupitelství i v policii existují specializace na různé okruhy trestných činů včetně těch spojených s lidskou důstojností v sexuální oblasti. Samozřejmě vždy záleží na velikosti okresů: když jsou větší, jsou více specializovaní a mají menší agendu, když se jedná o menší okresy, mají agendu širší. To je samozřejmě dobré brát v potaz. A pokud se ptáte, jestli znám citlivé a empatické státní zástupkyně a policisty – a také ty, kteří navrhují vysoké tresty tam, kde je to adekvátní, tak určitě ano. Když jsem jako advokátka v postavení zmocněnkyně obětí takových trestných činů, cítím se se státními zástupci na jedné straně, tedy na straně oběti. Mám samozřejmě různé zkušenosti, ale jako vždy záleží na konkrétních lidech. Bohužel platí, že občas je člověk frustrovaný, třeba když narazí na necitlivé dotazy typu „proč jste se při znásilnění nebránila“ - což se třeba dříve stávalo u starších soudců blízko důchodu. Nebo když je třeba opakovat výslech kvůli formálním nedostatkům a oběť musí opakovaně líčit traumatické zážitky. Nelze ale celou justici černobíle odsoudit: ve své práci se setkávám jak s pochopením, tak bohužel občas i s nepochopením.

Jak je podle vaší praxe státní zástupkyně pravděpodobné, že se dostane případ Dominika Feriho před soud? Na čem to záleží?

Na výpovědích dívek, které by se měly přihlásit a popsat policii své zážitky. Je to z právního pohledu „jen" článek, což je důvod, aby policie konala. Ale pro další postup musí mít podrobnosti a svědecké výpovědi. Na tuto otázku proto nemohu cokoliv konkrétního říct, byly by to ode mě jen spekulace.

Mluví se také o tom, jestli by v případě Dominika Feriho novináři popsané chování mohlo naplnit trestný čin znásilnění, pokud se dívky obrátí na soud. Když odhlédneme od tohoto konkrétního případu - jak obtížné je dokázat, že se jednalo o sexuální znásilnění?

Dokazuje se stejně jako jakákoliv trestná činnost. Stejnými prostředky, jako jsou svědecké výpovědi, a dalšími podpůrnými důkazy. Když jsou u takového činu jen dva lidé, jsou tu další svědci, které oběť viděli poté, a svěřila se jim. Existuje komunikace mezi obětí a pachatelem, mezi obětí a přáteli a tak dále. U některých trestných činů, jako je třeba podvod v případě vylákání peněz pod nějakou záminkou, také nemáte nic jiného než svědecké výpovědi. A obtížnost záleží na množství a přesvědčivosti takových důkazů v neprospěch či prospěch obžalovaného, které pak vyhodnocuje soud.

Na politické úrovni se už diskutuje o potřebě novelizovat trestní zákoník a konkrétně aktuální definici trestného činu znásilnění, která zní: Kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti…”. Myslíte si také, že by taková klasifikace měla projít změnou?

Upřímně: nepovažuji definici trestného činu znásilnění za úplnou. Když sleduji aktuální debatu a znám z praxe konkrétní případy, přijde mi, že současná definice znásilnění je nedostatečná a není v souladu s tím, to, co oběti subjektivně vnímají jako znásilnění – tedy když se jedná o sex prováděný přes jejich nesouhlas. Zásah do důstojnosti dle mého názoru nespočívá v užití násilí nebo pohrůžek, ale v tom, že někdo překročí nesouhlas dané osoby. To je hranice intimity. Na druhou stranu se to podle mého názoru ve veřejné debatě zase přehání s tím, co by mělo být považováno za násilí. Každopádně ale o násilí nejde pouze ve chvíli, kdy oběť projevuje odpor – to je už dnes v judikatuře zakotvený fakt. Stačí určitá fyzická převaha ve smyslu držení, zatarasení únikových cest, prostě cokoliv, kdy oběť vyhodnotí, že proti případnému pachateli nemá šanci bojovat tak, aby uspěla. Při takových činech se na obětech nutně nehledají modřiny ani jiné stopy násilí projeveného fyzicky na těle. Zvlášť když jedna z primárních reakcí obětí sexuálně orientovaných činů je tzv. zamrznutí a neschopnost odporu.

Daily Life In Dublin During COVID-19 Lockdown, Ireland - 27 Mar 2021Dublin; ilustrační foto • Autor: Profimedia

Může mít na závěr orgánů činných v trestním řízení vliv také fakt, že se jedná o vysoce postaveného a výrazného politika, v určitém ohledu až celebritu - a také o první kauzu tohoto typu v České republice?

Ne, to je naprosto nepřijatelné – a zde orgánům podílejícím se na trestním řízení věřím. Tím neříkám, že si všichni nejsou vědomí toho, že se na rozhodování a vyšetřování bude upírat velká pozornost veřejnosti a médií. Ale všichni počítají s tím, že tohle se v justici stává. A ustát takovou pozornost je základní nárok, který je na aktéry v takové práci kladen.

Otázka, kterou si možná některé oběti kladou samy, zní, jestli to za to stojí. Jestli má cenu nahlašovat něco, co z jejich pohledu bylo minimálně nepříjemné, dělo se bez jejich souhlasu či dokonce mělo znaky násilí.

Nemyslím si, že bychom měli odpovědnost klást na oběti. Naopak my ostatní máme za úkol vytvářet takové prostředí, aby se oběti nebály ozvat. A když se ozvou, tak aby to pro ně bylo bezpečné. V tomto případě vidím právě ve veřejné debatě určité rezervy - a jak jsem zmínila, také v tom, že někdy bohužel vážně záleží na tom, na koho v justici natrefíte a kdo váš případ bude mít na starost.

Zdroj