„Vždy jsme věřili, že Západ, to jsme my.“ Polský ministr zahraničí o vztahu s EU

2 měsíce starý 64

Z našeho severního souseda se za nějakých osmnáct let v Evropské unii stal sebevědomý hráč na evropské scéně. Společně s Maďarskem je o něm z takzvaných nových zemí EU nejvíc slyšet, ať v dobrém, nebo ve zlém. Právě o vztahu Polska k EU a o chování „staré“ Evropy k té „nové“ hovoří polský ministr zahraničí Zbigniew Rau.

Po přerušení způsobeném koronavirem byla nedávno znovu projednána procedura podle čl. 7 Smlouvy o Evropské unii týkající se údajných porušení zásady právního státu. Došlo během té doby k nějakému vývoji polského stanoviska?

Polsko je vždy připraveno jednat o směrech politiky, kterou uskutečňuje, a to i v oblastech, jež podle evropských smluv zůstávají výhradní doménou členských států. Dialog je zakotven v zásadách subsidiarity Smlouvy. Jsme připraveni jednat o vládě práva v každé evropské zemi, samozřejmě včetně Polska. Podporujeme iniciativy ve prospěch právního státu, pokud jsou založeny na Smlouvě, jsou spravedlivé, rovné a v souladu jak s literou, tak i s duchem systému evropských smluv. Samozřejmě jsme se účastnili dialogu o právním státu, který se koná každoročně v Radě pro obecné záležitosti. Zúčastnili jsme ho loni a letos také. Polsko během čtyř slyšení v Radě objasnilo svou situaci v oblasti vlády práva a odpovědělo na všechny otázky. Taková je tedy současná situace.

Dobře, ale jsou tedy v Polsku porušovány principy právního státu?

Polsko je demokratický právní stát. Právní řád v Polsku je střežen orgány stanovenými ústavou a polskými soudy a Polsko si jako každý členský stát EU může svobodně formovat své vlastní zřízení, včetně systému vlastních soudů. Každý polský občan má právo na soud a orgány veřejné moci fungují v rámci zákona a v jeho mezích, a pokud v tomto ohledu vznikne nějaká pochybnost, každý si ji může verifikovat u soudu. Nařčení Polska, že není právním státem, je tedy manipulací. Připouštím, že nedorozumění v této věci vyplývá z pokusu o nelegislativní rozšíření pravomocí evropských institucí, které v tomto ohledu formulují své stanovisko na základě kritérií a pojmů, které v evropských smlouvách neexistují. Díky tomu je snazší vznášet obvinění a obtížnější je vyvracet. Problém spočívá v tom, že nikde v systému evropských smluv nenajdete definici pojmu právní stát. V každém členském státě se však v tomto ohledu jedná o ústavní princip, který v právním řádu funguje buď na základě primárního práva – tak je tomu například v Polsku –, nebo na základě rozhodování soudů. Zdroje a obsah tohoto principu a také způsob jeho interpretace vycházejí z tradic jednotlivých členských států. Německý termín „Rechtsstaat“ má jiný obsah než anglický výraz „rule of law“. V Polsku najdeme definici vlády práva „praworządność“ v čl. 7 polské ústavy, která tak označuje jednání v rámci a v mezích zákona. Právě s ohledem na tyto rozdíly v evropských smlouvách bylo uznáno, že všechny tyto pojmy mají rovnocenný význam, avšak společnou definici se nepodařilo přijmout. Chtěl bych poukázat i na to, že proces evropské integrace je založen na principu pravomocí přenesených členskými státy na společné orgány Evropské unie. Polsko nikdy nemělo pravomoc k tomu, aby hodnotilo soudní systém například v České republice, protože to byla výlučná pravomoc suverénního českého státu. To znamená, že nemohlo tuto svou pravomoc delegovat na evropské instituce. Nikdo totiž nemůže přenést víc pravomocí, než sám má – to je základní právní zásada, kterou znali již staří Římané. Pravomoci, které nebyly přeneseny, tedy zůstávají výlučnou doménou členských států. Každá země v Evropské unii je jiná. Má jinou ústavní identitu. Například některé země mají monarchickou státní formu, jiné ne, některé mají ústavní soudy, jiné je nemají, například Nizozemsko. V některých zemích jsou soudci jednoduše jmenováni politiky, jako například v Německu, v jiných zemích jsou jmenováni kolegiálními orgány, voleni nebo jmenováni parlamentem atd. Instituce Evropské unie tedy nemají žádná práva, která na ně nebyla delegována a potvrzena členskými státy. V tomto případě nebyly uděleny žádné pravomoci k dohledu nad fungováním výkonu spravedlnosti.

Takže se domníváte, že evropské orgány přejímají pravomoci, které jim nenáleží?

Tendence výkonných a někdy i zákonodárných orgánů k rozšiřování vlastních pravomocí je ve světě známá. Proto byl koneckonců zřízen institut ústavních soudů, které jsou příslušné k řešení sporů o rozsah pravomocí. Tento problém je také náležitě prozkoumán v teorii práva a správy. Když se podíváte na Evropský soudní dvůr a jeho usnesení, zejména z dlouhodobějšího hlediska, bude vám jasné, že směřuje k rozšíření vlastní jurisdikce, a tedy pravomocí a moci. Je přirozené, že tímto způsobem vzniká víc jurisdikcí. Říkáme tomu soudní aktivismus, opakem je zdrženlivost soudů. Dlouhou tradici tohoto jevu můžete vysledovat na příkladu Nejvyššího soudu Spojených států. Tam se vedou neustále debaty na téma, jak omezit soudce Nejvyššího soudu, protože mají tendenci svými rozhodnutími rozšiřovat vlastní pravomoci. A právě to pozorujeme v Evropské unii. Objevuje se však jiný problém, který z toho vyplývá. Evropský soudní dvůr vychází z toho, že evropské právo má prioritu ve vztahu k vnitrostátnímu právu. To je přístup, který zachází příliš daleko, když evropské právo má výsadní postavení pouze v oblasti přenesených pravomocí. To by znamenalo, že ustanovení vnitrostátního práva zakotvená v ústavách jednotlivých států podléhají judikatuře Evropského soudního dvora. Takové stanovisko je v rozporu s evropskými smlouvami. Musíme mít stále na paměti zásadu svěření kompetencí. Něco bylo delegováno na evropské instituce, včetně Soudního dvora, avšak podle ustanovení vnitrostátního práva v ústavách jednotlivých států. Debatu o rozsahu přenesení národních pravomocí na unijní úroveň vede v současné době německý ústavní soud a Evropský soudní dvůr v Lucemburku. A podobné názorové spory probíhají i v mnoha dalších zemích. Je to přirozené. Členské státy a jejich ústavní pořádky nepřestaly existovat, nebyly nahrazeny evropským právním a institucionálním řádem. Tyto ústavní pořádky fungují do jisté míry paralelně, přičemž členské státy mohou vždy stáhnout delegování svých pravomocí, protože jsou zakladateli a suverénními subjekty evropských institucí. Změna tohoto stavu věcí by si vyžádala změnu evropských smluv, což by v případě mnoha členských států, a také Polska, znamenalo konání referenda.

Celý rozhovor si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 199 korun za měsíc zde. 

Foto: Týdeník Echo

Zdroj