Vzkaz z Washingtonu střední a východní Evropě: Moc na nás nespoléhejte

3 týdny starý 58

Od našeho zvláštního zpravodaje ve Spojených státech.

Nejen příslušný výrok Joea Bidena, ale také obsazení strategických postů v zahraničněpolitickém týmu nové washingtonské administrativy lidmi jako jsou Antony Blinken nebo Victoria Nulandová, naznačoval, že Spojené státy „jsou“ po éře Donalda Trumpa zpět v Evropě, včetně té střední a východní. Podle dosavadních kroků Bidenova týmu a toho, co jsem za poslední tři týdny v americké metropoli vyslechl od expertů s těsnými kontakty na ministerstvo zahraničí, Pentagon i Bílý dům, není optimismus Středoevropanů moc namístě. Dokonce bych si troufal tvrdit, že bychom měli být ve střehu.

Moje washingtonské schůzky měly jednoho společného jmenovatele. Jasné sdělení, že těžištěm zahraničněpolitických a bezpečnostních aktivit Bidenovy administrativy je teď Pacifik a oblast Jihočínského moře. Snaha o „podchycení imperialistických ambicí čínské komunistické strany“, jak to nazývá Edward Lucas, je v americké metropoli patrná na každém kroku. Jejím nejviditelnějším vyjádřením je čerstvá australsko-britsko-americká vojenská spolupráce, která vedle Číny samotné rozezlila především Francii.

Leccos napovědělo také Bidenovo rozhodnutí neuvalit sankce na aktéry kontroverzního plynovodu Nord Stream 2, což zklamalo hlavně ty „jestřáby“, kteří doufali v mnohem agresivnější postup vůči Ruské federaci. Ti ale velmi tleskají jednomu mediálně nenápadnému hlasování amerického Kongresu z posledních dnů, kolem něhož by mohl být pěkný poprask. Američtí zákonodárci totiž schválili dodatek zákona nutící Bidenovu vládu, aby posoudila případné uvalení sankcí na 35 ruských prominentů z tzv. Navalného seznamu. Na něm najdeme nejen jména šéfa FSB Bortnikova nebo premiéra Mišustina, ale třeba také oligarchů Abramoviče a Děripasky nebo šéfredaktorky Russia Today Simonjanové.

Není tedy pravda, že by se vůči Rusku a jeho zločinnému jednání nedělalo v USA nic, ale podle tónu, který se line z washingtonských think-tanků, se přece jen čekalo víc.

„Americká vláda chce ve světě dělat pořádně jednu věc. Ve vojenských otázkách je to celkem logické, ale v zahraniční politice je to podle mě chyba,“ řekl mi jeden americký odborník, který pracoval pro někdejšího šéfa americké diplomacie Johna Kerryho. Jestli bychom se v našem koutě světa měli podle něj něčeho bát, pak okamžiku, kdy by eskalovala situace ve vztazích s Čínou a Moskvu by napadlo této situace využít pro provedení nějaké nečekané akce v Pobaltí.

Slovutní američtí odborníci se nedomnívají, že by šlo o rozsáhlý konvenční útok s použitím tanků, ale třeba o malou sabotážní akci oddílu neoznačených „zelených mužíků“, kteří by nečekaně pronikli na území třeba takového Lotyšska a rychle se stáhli na území Ruské federace.

Taková akce by byla pro Američany a celý Západ velkým testem v tom smyslu, jestli by postačovala k aktivaci proslulého článku 5 Severoatlantické smlouvy, který praví, že útok na jednoho člena Aliance je útokem na všechny. Hodně by prý záleželo na samotném Pobaltí, jak rychle a jak nahlas by takovou operaci označilo za útok jednoho státu na druhý.

„Za Donalda Trumpa jsme se báli toho, že dojde k incidentu mezi neustále provokujícími ruskými letadly a třeba polskými stroji. Že by v takové situaci zavolal Vladimir Putin Trumpovi a vysvětlil mu, že nejde o konflikt s NATO, ale odvetné opatření jedné země vůči druhé. Trump by býval dost možná odvětil, že to chápe,“ vysvětluje další analytik se zkušenostmi z práce pro několik amerických vlád. Že se něco takového nestalo, považuje za velké štěstí a v podstatě nevyužitou příležitost ze strany Moskvy.

Bidenův tým vysílá jasné signály, že americké závazky vůči NATO a obraně Evropy, včetně Pobaltí, platí. I když současný šéf Bílého domu asi nebude vůči evropským spojencům tak příkrý jako jeho předchůdce, v jedné klíčové věci zůstává vzkaz Washingtonu beze změny: Dodržujte alianční závazky ohledně nákladů na obranu a posilujte akceschopnost svých armád. V tomto směru panuje v zámoří velká nespokojenost hlavně s německým Bundeswehrem, o jehož schopnosti či spíše neschopnosti opravdu bojovat vyslechl autor tohoto textu řadu nepěkných komentářů.

„Ve vojenské oblasti jsme schopni čehokoli, ale nemůžeme dělat všechno,“ vzkazuje do Evropy Bidenova administrativa. Ta sice bude bude po stažení z Afghánistánu šetřit opojných 300 milionů dolarů denně, ale nemůže se rozkrájet. Řečeno úplně natvrdo, kdyby šlo opravdu do tuhého, nemůže současně plnohodnotně bránit Tchaj-wan i Pobaltí. Evropa by si to měla hodně rychle uvědomit a něco s tímto poznatkem dělat.

Zdroj