Z Prahy na Ukrajinu a zpět. Češi popsali, jak s autobusem zachraňují stovky uprchlíků

3 měsíce starý 118

„Žádné vazby na Ukrajině nemám, ale mí nejlepší kamarádi na univerzitě byli Ukrajinci. Někteří z nich tam mají své rodiny. Když jsem viděla, že řada lidí vyjíždí na hranice, aby pomohla válečným uprchlíkům, prohodila jsem, jestli bychom nejeli taky,“ popsala začátky „záchranných misí“ Denisa Boháčková.

Původně chtěli vyrazit k ukrajinským hranicím autem, nakonec se ale dobrovolníkům podařilo sehnat celý autobus. „Oslovil jsem několik dopravců. Nakonec jsme našli jednoho, který je ochotný jet s námi až na Ukrajinu. Jeho řidiči jsou navíc automechanici. Kdyby se s vozem něco stalo během naší mise, jsou schopni vše opravit, jako se již při cestě párkrát stalo. V opačném případě by naše výprava rychle skončila,“ řekl redakci Marek Wiesner.

Podle dobrovolníků šlo o dobrou volbu – kapacita autobusu jim dovolila přepravit nejen velké množství humanitární pomoci a techniky (včetně 3D tiskáren a natáčecích dronů), ale také zachránit hned několik rodin civilistů naráz.

„Přirozeně chtějí jezdit pospolu, na tak početné skupiny šestimístné auto nestačí. Jsou také o něco klidnější, když ví, že se nemusí rozdělovat do různých vozů. Působí to důvěryhodněji,“ upřesnil pro CNN Prima NEWS.

První záchrannou cestu si hradili ze své kapsy, nyní už na své výjezdy pořádají soukromou sbírku na transparentním účtu. Prvotní plán zorganizovat cestu k ukrajinským hranicím pod hlavičkou neziskových organizací se ovšem nesetkal s úspěchem.

„Chtěli jsme s nimi spolupracovat, nevěděli jsme, jak na to. Říkali nám, ať nejezdíme na vlastní pěst. Některým organizacím se ani nešlo dovolat, jiné měly jediný kontakt na hranicích, který se jim prý navíc neozýval. Další neziskovky řešily pouze lékaře a humanitární pomoc, nikoliv záchranu a převoz uprchlíků do bezpečí,“ přiblížil Wiesner úvodní problémy české výpravy.

Když se pomalu zdálo, že se nakonec žádný výjezd neuskuteční, zničehonic se jim ozval pan Kolja – Ukrajinec, který žil nějakou dobu v České republice, a společně se svou manželkou pomáhal na polsko-ukrajinských hranicích s uprchlíky, kteří se potřebovali dostat ze země do bezpečí.

„On pomáhal na polské straně, jeho žena pak na té ukrajinské. Přes vysílačky si posílali lidi, kteří prchali pryč. Zavolal nám, jestli bychom pro některé z nich nemohli přijet. Kdybychom poslechli pokyny neziskovek, ať nejezdíme na hranice, mnozí z nich by na hranicích nejspíše stáli několik dní, v zimě a s minimální pomocí,“ doplnila Boháčková.

Prvním výjezdem ale české záchranné mise neskončily. Dobrovolníci začali každý týden jezdit s autobusem nejen k hranicím, ale také přímo na Ukrajinu. V týmu, který tvoří asi 10 lidí, se točí několik řidičů a tlumočnic. Nepočetné skupině se doposud podařilo převézt přes 300 uprchlíků.

„Překladatelky musí být ženy. Mezi lidmi se šíří zvěsti, že někteří uprchlíci končí v otroctví, chlapům proto nevěří ani za mák. Ženy jim dokážou vysvětlit, že je s autobusem dostaneme do bezpečí, že je nechceme zabít. Většinou jde o matky s dětmi – jsou vyčerpané a vystrašené, během krátké chvíle se musí rozhodnout, kde začnou alespoň dočasně svůj nový život. Cestou zpět do ČR o ně tlumočnice pečují a odpovídají na otázky. Vyjet pouze s bandou chlapů není nejlepší nápad,“ vysvětlila redakci Boháčková.

Nechápou, proč by jim někdo pomáhal, bojí se sem jet

K dobrovolníkům se připojil i soukromý pilot vrtulníků, který lítá pro těžce nemocné uprchlíky. „Nyní lítá z Uherského Hradiště do Vyšného Nemeckého u Užhorodu. Těžce nemocného naložíme do vrtulníku, ten je pak hned převezen na specializované zařízení. Všechno si hradí sám, jedna taková cesta mu vyjde na statisíce korun,“ podotkl Wiesner.

Příjezdem na Ukrajinu ale komplikace mnohdy zdaleka nekončí. „Na cestě zpět teprve začíná opravdová šichta. Ukrajinky se nás ptají na všechno možné, jsou rozrušené. Nejčastěji se zajímají o Prahu, kde už ale oficiálně nejsou ubytovací kapacity. Musíme jim vysvětlovat, že v Ostravě a Brně je situace s ubytováním lepší, ale ty nevyspalé matky slyšely jen o Praze. Nechápou, proč by jim někdo pomáhal, bojí se sem jet,“ uvedla jako příklad Boháčková.

Došlo rovněž na vypjatější situace mezi jednotlivými skupinami uprchlíků, které vyústily v hádku a rvačku. „Jedna rodina označila někoho za ruského kolaboranta, tak se chytli. Jeden kluk ve věku branné povinnosti měl povolení odjet ze země, některé ženy pro to neměly ale pochopení. Na Ukrajině musely nechat své otce, bratry a syny. Zastavili jsme autobus, vyhnali všechny ven, aby se vydýchali, a pak se vrátili všichni dovnitř, avšak s jiným zasedacím pořádkem,“ převyprávěl incident Wiesner.

Ještě v autobuse se čeští dobrovolníci snaží vyřešit ubytování i zaměstnání pro ukrajinské uprchlíky – zjišťují, jaké mají vzdělání, čím se živili před válkou, zda mají kontakty v Česku či jestli nepotřebují domluvit školku či školu pro své děti. V českých asistenčních centrech jim posléze pomáhají s registračními formuláři.

„Když dáte na sociální sítě poptávku po volných bytech, zpravidla se nikdo neozve. Když ale připojíte příběh, fotku a informace, čím se například živili, tak se lidi sami nabídnou – ať už se střechou nad hlavou či prací. Máme vytištěné dotazníky v češtině a ukrajinštině, které vyplňujeme ještě na cestě. Rozhodně to není tak, že by uprchlíci jeli do Česka na sociální dávky, chtějí pracovat,“ zdůraznila Boháčková.

Se všemi je dobrovolnice v kontaktu od prvního výjezdu. Do toho chodí do normální práce na radnici, kde se rovněž věnuje pomoci uprchlíkům.

„Není to tak, že bychom Ukrajince pouze přivezli do ČR a nechali je napospas osudu. Chceme, aby měli vše zajištěné – ideálně dopředu. Svědomí by mi to nedovolilo jim nepomáhat. Vložili do nás důvěru v momentě, kdy nastoupili do našeho autobusu,“ svěřila se redakci CNN Prima NEWS.

Ptají se nás, kdy skončí válka a zda je odvezeme domů

Před Velikonoci – tedy těsně před očekávanou druhou ruskou ofenzivou – vyrazila česká skupina hlouběji do vnitrozemí Ukrajiny s velkým „záchranným konvojem“. Konvoj dvou autobusů a několika dalších aut tentokrát nezastavil pouze ve Lvově, kde při posledních cestách evakuovali uprchlíky z přeplněného nádraží či dětských domovů.

Nyní dobrovolníci zamířili i k městům Chmelnyckyj a Kamjanec-Podilskyj, kde se jim podařilo evakuovat velké množství civilistů. Další podobné výpravy jsou již v plánu. V souvislosti s přeskupováním ruských vojsk se české skupině zkrátka nabízelo okno pro převoz lidí z oblastí, odkud to dříve nebylo možné.

„Viděli jsme auta z východu Ukrajiny, která měly nápis ‚děti‘ a zároveň stopy po kulkách. Občas se nás uprchlice ptají, jestli si myslíme, že válka brzy skončí a jestli je případně vezmeme domů. Nechceme jim brát naděje, zároveň musíme být realističtí,“ konstatovala Boháčková.

Čeští dobrovolníci navíc narážejí na limity svých soukromých sbírek. Mnozí samaritáni přispívají pravidelně, jiní už nemají další zdroje nazbyt. „Jakákoliv jiná pomoc než finanční nám už nepomůže. Všechno ostatní dokážeme zařídit, od kontaktů přes logistiku po psychology a tlumočníky. Výjezdy je ale potřeba ufinancovat. Doposud se nám dařilo, ale okruh lidí, který oslovujeme, už začíná být finančně vyčerpaný,“ přiznal Wiesner redakci.

Veškeré pomoci ze strany známých i široké veřejnosti si ale dle svých slov nesmírně váží. Proto se na sociálních sítích snaží společně s dalšími dobrovolníky sdílet snímky i videa z cest, aby podporovatelé viděli, co se s jejich prostředky reálně děje.

„Ukazujeme, koho jsme přivezli, a předáváme jejich příběhy jako důkaz, že jsme někoho opravdu zachránili. Politiku ani válku ze svých pozic nevyřešíme. Můžeme ale pomoct těm, na které konflikt dopadá nejvíce a nejtvrději,“ vzkázal na závěr.

Zdroj