před 1 týden
28
V rozhovoru se mimo jiné dočtete:
-
jestli nám má být Casanovy líto,
-
kolika lidem bonviván ublížil,
- v čem je pro herce výška hendikep,
-
jak Martin Pechlát přemýšlí o vlastním stárnutí,
-
kde se nejlépe učí texty
-
a o čem sní jeho manželka.
Zdál se mi o vás jeden z typických novinářských snů. Jsme oba na místě rozhovoru, ale nemůžeme najít volné místo. Čas plyne. Konečně se objeví volný stůl, ale je u něj jen jedna židle. Nesu nějaké pití, ale vyleju ho. Jdu si hledat židli. Když ji mám, nemůžu najít diktafon, pak baterky… A když konečně můžeme začít, ke stolu přijdou vaši kolegové, že za minutku musíte jít hrát. Takže jsem opravdu ráda, že jsme se tu sešli dokonce o čtvrt hodiny dřív a že jsme našli volný stůl i židle…
Herecké sny jsou podobné, také je občas mívám. Já většinou nemůžu najít vchod na jeviště. Už se hraje, ale já pořád ne a ne trefit. Nebo jdu do divadla a tam zjistím, že hrají něco jiného, než na co jsem se připravoval.
A stal se vám nějaký průšvih ve skutečnosti?
Ne. Přišel jsem na představení, ve kterém alternuju, ale zrovna hrál podle plánu kolega, tak to byla ta lepší varianta.
V posledních letech jste na volné noze po prvním angažmá v Hradci Králové, pak v Divadle Komedie a v Národním divadle. Už žádný pevný divadelní „přístav“ nechcete?
Ani ne. Být na volné noze je pro mě příjemnější, mám větší pocit svobody. Můžu dělat projekty, které bych třeba v angažmá dělat nemohl, protože by mě neuvolnili.
Je fakt, že hrajete o sto šest. Mám pocit, že vás pořád někde vidím. V divadle, v televizi, ve filmech nebo alespoň na plakátě k filmu, jehož třeba nejsem cílovka…
Chápu, že můžete mít pocit, že jsem pořád někde, ale
