Zamyšlení

26. 4. 2024 / Jan Sláma

čas čtení 10 minut

Dorazil k nám jeden z nejhorších vynálezů, které mohly lidstvo potkat. Hádejte který to je! Když si vzpomenu na své mládí, studentské doby, žil jsem jen knihami. Z těch jsem čerpal prakticky všechny informace. Z těch jsem se dozvídal o světě, o historii, o pokroku, vynálezech, přírodě. Miloval jsem knihy. Bažil jsem po nich a shromažďoval jsem je. Dnes jich mám tolik, že nevím kam s nimi. Řadu z nich jsem přečetl a už se k nim nevrátím. Ale obsah si pamatuji. I řadu úryvků. Mnohé z nich mi nenadále vyskočí z úkrytu paměti. Ani nevím co je vyvolalo. Ale jsou tam. Sice zase tiše zmizí a usadí se kdesi v těch šedých buňkách mozkových.

Dnes lidé nečtou. Když narazí na problém, ve vteřině jim ho vyřeší chytrý telefon. Aby ho pak opět rychle zapomněli. Lidé jsou chtiví informací. Proto asi, když pozorujeme národ, třeba v dopravních prostředcích, všichni horlivě koukají do svých mobilů. Bylo by zajímavé, kdybychom na nějaké velké obrazovce, mohli současně promítnout na co se dívá třeba padesát lidí. To bych si opravdu přál vidět.

To, že děti, stejně tak střední generace, vůbec nečtou si příslušník mé generace s údivem uvědomí třeba při sledování vědomostních soutěží. Tehdy, když je třeba zalovit v paměti a vytáhnout třeba školní vědomosti, tak ti mladí zcela selžou. Ale když otázka zní na výsledky sportovních, hlavně fotbalových utkání, tehdy bodují. Podobně, když jsou tázáni na klepy ze společnosti. Kdo s kým má poměr, děti, milence nebo druhy a družky.

Tohle se lidé dříve neměli z čeho dozvědět. Bulvární časopisy začaly vycházet ve větší míře až po převratu a lidé jich byli velmi chtiví. Z denního tisku šly na odbyt zdaleka nejvíce. Ale to už byla i televize. Tu první si pamatuji velice dobře. Byla ve výloze závodního klubu jedné továrny u nás ve městě. A tam v průjezdu bylo vždy plno. Doma ji měl jen málo kdo.

Za to kino mělo žně. U nás byla kina dvě. Do jednoho jsme chodili i v neděli dopoledne. Tehdy dávali týdeník a obvykle americkou grotesku. Děti měli vstupné levné, zvláště když s penězi přiložili ústřižek ze slevové knížky. Bylo to podobné jako body, které po válce opravňovaly občany k nákupu potravin, ale také textilu. Pochopitelně čilí šmelináři na nedostatku bohatli.

Telefon měl doma málokdo. Zavolat jsme si mohli většinou jen z budek, které byly tu a tam rozmístěny. Když měl někdo telefon v nájemním domě, býval obtěžován sousedy, kteří si potřebovali nutně zavolat protože se jim nechtělo putovat do veřejných automatů. Smůla pro majitele telefonu byla když se sousedům podařilo zjistit jeho číslo. To pak prozradili třeba příbuzným a ti vám pak volali, abyste pro souseda došli. To byla radost!

Příliš se neví, že jste mohli mít vysílačku. Na tu ovšem musela být koncese a museli jste být vyškoleni v přijímání a vysílání morzeovkou. Samozřejmě, tento vynález nemohl být používán třeba k objednání nákupu. Takoví radioamatéři se sdružovali ve Svazarmu tedy ve Svazu pro spolupráci s armádou.

Takže když situaci v době budování socialismu z hlediska komunikací zhodnotíme, lidé měli rádio, později televizi, sporadický přístup k telefonu, kino, divadlo, hospodu a fungující poštu. Stejně tak dobře fungovala letní i zimní rekreace ROH. Lidé si psali. Známka na pohled stála 30 hal. A na dopis 60 hal. Hádejte kolik stojí dnes. V době svátků bývaly schránky na dopisy plné až po okraj.

Dnes se už uvažuje, zda má smysl učit děti psát! Ale vraťme se k tomu nenáviděnému a milovanému telefonu. Po společenském převratu se mnohé věci náhle také převrátily. Země byla náhle protkána telefonními kabely. První přípojku u nás dostala paní, která měla na starosti kuponovou privatizaci. Záhy po tom ale už měl telefon kde kdo. Jeden podnikatel se mi pochlubil i mobilem. Byl velmi drahý a velmi těžký. Rozhodně ne do kapsy.

Běžný mobil se objevil až později, ale ten sloužil jen k telefonování. Asi se skluzem proti cizině se i u nás objevil počítač. Ve škole jsme měli slušovický IQ 151. Byl vybaven externí kazetopáskovou pamětí a inkoustovou tiskárnou. Byla to spíše jen hračka. Něco připomínající internet bylo ještě v dáli. Dnes bych řekl, že hrůza byla ještě za obzorem. Ale ruku v ruce s rozvojem a dosažitelností mobilních telefonů šel rozvoj a zdokonalování informačních sítí. Přesně si to už nepamatuji, ale asi to bylo tak, že nejprve se informace objevily na stolních počítačích a teprve se zdokonalováním mobilních telefonů přešly i do nich. Vznikl smart phone, neboli chytrý mobil. Kdybych chtěl vzniklou situaci personifikovat, tak bych řekl, vychytralý mobil. Protože se začal lidstva zmocňovat. Lidem se náhle dostala možnost snadno dosáhnout toho čeho před tím dosahovali obtížně. Kdo by to nechtěl? Objevili se ovšem zatvrzelí odpírači nejenom mobilů a zvláště pak chytrých, ale i všech možných elektronických vymožeností včetně internetu.

Jsou dvě kategorie s různými odnožemi. Úplní odpírači a jen částeční. Obě tyto kategorie jsou ale společností trestány a tlačeny k pravé víře. Většinou tak, že se z takových odpíračů stávají občané nesvéprávní, kterým je to či ono odepřeno nebo v lepším případě povoleno, ale za různé pokuty i když se tomu tak neříká.

Tak například některé řetězce s potravinami prodávají zboží s tak zvanou aplikací. K té samozřejmě potřebujete chytrý mobil. Ten ovšem ti s nejnižšími příjmy nevlastní, a tak nemajíce aplikaci mají komplikaci a zaplatí za stejné zboží vyšší cenu.

Podobně se k lidem hezky chovají i banky. Vyššími poplatky za to, že je necháváme manipulovat se svými penězi nás donutily přecházet na elektronické bankovnictví. Banka se tak stává jakousi éterickou či duchovní abstrakcí. Už ani nikde nesídlí nebo kdesi na vzdáleném konci světa. I naše peníze jsou pak jen nějakou ilusí nebo to k takové ilusi směřuje. Nastává éra bezhotovostního bankovnictví. Už nemusíte mít peníze a zaplatíte elektronicky. Někde je to i upřednostňováno ne li přímo vyžadováno. Jsou ale i tací, kdo bezhotovostní platby odmítají. Asi vědí proč. Ale i opatrní vlastníci peněžních prostředků nevidí moc rádi když banky mohou snadno sledovat kolik a kam z jejich peněz plyne. Ani se jim nelze divit. Takový kufr plný bankovek se lépe a hlavně diskrétněji předá než z účtu na účet poslaná suma.

Ještě jsme se ale nedostali k dalším využitím elektronizace a chytrých telefonů. Majitelé nemusí už bloudit a hledat v mapách, ale telefon je navede tam kam se chtějí dostat. Někdy ale docela jinudy než předpokládají. Třeba s autem po schodech. Přesto je to ale pokrok. Lze si koupit jízdenku na vlak nebo i možná letenku aniž by se stálo ve frontě. Tam postojí jen ti odpírači.

Mezi lidmi se šušká, že se blíží doba, ve které bude každý člověk jen číslem v celkové množině lidí. Že lidé nebudou mít žádné vlastnictví. Konec konců říká se, že nejlépe se má ten kdo nic nemá. Lidé prý budou bydlet v desetiminutových městech, tedy takových kde od svého obydlí nalezneme vše potřebné do deseti minut chůze. Tudíž nebudeme potřebovat žádná auta, protože kam a proč někam jezdit. Ani elektrická. Tím se ušetří spousta energie a na vše budou stačit soláry a větrníky. Už se na to těším.

Ve fabrikách budou dělat roboti. Vše zastanou počítače. Nebudou potřeba úředníci ani soudci ani vlády ani politici. Všichni si budeme rovni. Nikdo nebude shromažďovat prachy, ty ostatně ani nebudou. O zábavu se všem postarají unifikované televizní programy. Společenský život už máme nacvičený teď, chytrými telefony. Těmi nám bude přicházet vše potřebné co musíme vědět a dělat. Taky příroda se báječně pročistí a ve virtuálních procházkách budeme navštěvovat lesy a třeba i sbírat houby.

Že se to nebude někomu líbit? Proč ale? Bude to přece báječně pohodlné.

Tak co dělat. Na změnu už je asi pozdě. Na takovou, kterou popsal Ray Bradbury v povídce Létající stroj. Čínský císař nechal vynálezce takové létací potvory preventivně popravit.

Pozn JČ: V Británii a v USA se vážně uvažuje o zákazu mobilů pro děti do 16 let, protože jim to působí obrovské psychické problémy. Na Floridě ten zákaz už zavedli.

492