Zapomenutá Hitlerova zbraň odplaty: i když superdělo V-3 nakonec totálně selhalo, uchvacovalo svou velikostí i výkony

Zatímco zbraně odplaty 1 a 2, tedy střely V-1 a rakety V-2, zná asi každý, kdo se zajímá o historii druhé světové války, o dělu V-3 se to rozhodně říci nedá, ačkoliv vůbec nejznámější německé superdělo je nejspíše Velký Gustav (Schwerer Gustav) na dvojici souběžných kolejí. Pekelná zbraň, která měla změnit Londýn spolu s jihem Anglie v sutiny, totiž skončila jako ukázka neužitečného Hitlerova megalomanství a naprostou blamáží, vysvětluje HistoryNet.

V-3 mělo omezení, přesto uchvacovalo

Plány, na jejichž základě Německo vytvářelo V-3, byly vypracovány již během Velké války ve Francii. Po jejím pádu se jich Němci zmocnili, a konkrétně inženýr Auguste Conders si je přivlastnil a rozpracoval, aby na polygonech v Polsku a severním Německu dokázal funkčnost celého systému. Jednalo se o velmi dlouhou hlaveň, v níž nebyla prachová nálož odpalována najednou, ale v bočních komorách, a granát byl zrychlován postupně. To vedlo k dosažení vysoké hlavňové rychlosti a dlouhému dostřelu. Krycí název děla zněl „vysokotlaká pumpa“.

Cena byla však obrovská a provedení rozhodně nebylo jedoduché. Dělo muselo být instalováno napevno, odměr a náměr nebyl možný. Částečně šel měnit pouze dostřel změnou síly prachové náplně, ale přesto byl Adolf Hitler nadšen. Dva prototypy postavené na pobřeží Baltu měly dostřel téměř 100 km, a vůdce hned objednal 50 hlavní a nařídil výrobu 20 000 granátů. Současně rozhodl o stavbě dvou obřích bunkrů s pěti děly, oba u francouzského města Mimoyecques vzdáleného vzdušnou čarou pouhých 160 km od Londýna, uvádí Wikipedia.

Jak bylo dělo velké, tak i zranitelné

Neuvěřitelná 124metrová děla s 32 komorami a hmotností 76 tun měla být v konstrukci zabetonována pod úhlem 55 ° do 30 metrové hloubky pod 5,5metrovou železobetonovou kupolí chránící je před bombardováním. Šípovité granáty měly mít délku 3,1 m a ráži 150 mm, přičemž hlavice měla obsahovat 25 kilogramů TNT. Dostřel měl být 165 km, tedy akorát na Londýn.

Projekt spadal pod 3. divizi tajných zbraní a byl dokonale utajen i před velením Wehrmachtu v Normandii. Na stavbě pracovalo 5 500 dělníků 24 hodin denně a odtěžený pískovec na vagonech byl přebarvován zelenou barvou, aby nebyl nápadný pro letecký průzkum Spojenců. Ti však nakonec bunkr objevili, načež se stal cílem řady útoků, a svůj úděl tak nesplnil. Jak připomíná NationalInterest, Američané se jej pokusili zničit dálkově řízenými B-24 (při tomto pokusu mimochodem zahynul Joe Kennedy, bratr prezidenta Johna F. Kennedyho).

Dne 6. července 1944 se podařilo letounům Lancaster britského královského letectva (RAF) vyřadit bunkr Mimoyecques tunovými bombami Tallboy, a 5. září komplex obsadili Kanaďané. „Labutí písní“ pak bylo sestavení dvou zjednodušených děl generálem SS, Hansem Kammlerem, u Hermeskellu v Německu, odkud bylo ostřelováno Lucembursko. V tomto případě 142 vystřelených granátů zabilo 10 osob a 55 jich zranilo. Po válce byly ukořistěné kusy zkoušeny v Americe, a roku 1948 jako bezperspektivní sešrotovány.