Zastánci fosilních paliv jsou agresivnější než kdy dřív, protože cítí napětí a riziko, říká architektka světové dohody o klimatu

před 1 týden 38
 Adam Hecl, Deník NLaurence Tubiana. Foto: Adam Hecl, Deník N

Je známá jako klíčová architektka Pařížské dohody, významného dokumentu, v němž se 195 zemí světa před devíti lety zavázalo, že nedopustí oteplení planety o víc než dva stupně do konce století a že odstoupí od těžby a spalování fosilních paliv. Dodnes se státy, organizace nebo banky na dokument odkazují. Laurence Tubiana, původně ekonomka a akademička, v rozhovoru pro Deník N vzpomíná na to, jak se stala diplomatkou a jak připravovala půdu pro tuto mezinárodní smlouvu. „My jsme tu dohodu udělali příliš pozdě. Měli jsme ji uzavřít o deset nebo patnáct let dřív,“ říká.

V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:

  • Jakou měla profesorka ekonomie vyjednávací strategii Pařížské dohody?
  • Co zpětně hodnotí jako největší úspěch smlouvy?
  • Jak reaguje na kritiku, že dohoda sestává převážně ze slibů, které se nedaří plnit?
  • Proč si myslí, že je možné změnit přemýšlení lidí o spotřebě masa nebo používání spalovacích motorů?
  • Co soudí o české sázce na jadernou energii?

Mluví se o vás jako o té, která stojí za Pařížskou dohodou. Přitom nejste původně kariérní diplomatkou. Z akademické půdy vás do diplomacie „vytáhl“ bývalý francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius, když vám zavolal, abyste se stala francouzskou velvyslankyní pro změnu klimatu a zástupkyní Francie na klimatické konferenci OSN, takzvaném COP21, v Paříži. Když jste zvedla telefon, hostovala jste zrovna jako profesorka na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Co vás přimělo tu nabídku okamžitě přijmout?

Rozhodla jsem se tak, protože jsem se touto problematikou zabývala mnoho let – celoživotně zkoumám globální problémy a zejména změnu klimatu. A pochopila jsem, že v té chvíli francouzská vláda neurčila žádnou jasnou cestu pro dohodu.

A tak jsem si řekla, že je to samozřejmě velmi riskantní práce, ale pokud nepřispěji, riziko bude ještě větší. Cítila jsem, že jsem se poučila z minulých úspěchů i nezdarů a že mám nápad, jak to dát dohromady. Takže jsem spíš zvažovala, jestli budu schopna uvést tyto nápady v život v prostředí diplomacie. Je to specifická práce a instituce a já jsem věděla, že tradiční cestou to nepůjde.

Samozřejmě jsem nevěděla, jestli uspějeme nebo ne, to se v té době nedalo vědět. I v posledních dnech konference se lidé stále velmi báli neúspěchu. Jisté je, že se nebojím

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Přečtěte celý článek