Zastánci fosilních paliv jsou agresivnější než kdy dřív, protože cítí napětí a riziko, říká architektka světové dohody o klimatu

před 1 týden 38

Je známá jako klíčová architektka Pařížské dohody, významného dokumentu, v němž se 195 zemí světa před devíti lety zavázalo, že nedopustí oteplení planety o víc než dva stupně do konce století a že odstoupí od těžby a spalování fosilních paliv. Dodnes se státy, organizace nebo banky na dokument odkazují. Laurence Tubiana, původně ekonomka a akademička, v rozhovoru pro Deník N vzpomíná na to, jak se stala diplomatkou a jak připravovala půdu pro tuto mezinárodní smlouvu. „My jsme tu dohodu udělali příliš pozdě. Měli jsme ji uzavřít o deset nebo patnáct let dřív,“ říká.

V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:

Jakou měla profesorka ekonomie vyjednávací strategii Pařížské dohody?
Co zpětně hodnotí jako největší úspěch smlouvy?
Jak reaguje na kritiku, že dohoda sestává převážně ze slibů, které se nedaří plnit?
Proč si myslí, že je možné změnit přemýšlení lidí o spotřebě masa nebo používání spalovacích motorů?
Co soudí o české sázce na jadernou energii?

Mluví se o vás jako o té, která stojí za Pařížskou dohodou. Přitom nejste původně kariérní diplomatkou. Z akademické půdy vás do diplomacie „vytáhl“ bývalý francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius, když vám zavolal, abyste se stala francouzskou velvyslankyní pro změnu klimatu a zástupkyní Francie na klimatické konferenci OSN, takzvaném COP21, v Paříži. Když jste zvedla telefon, hostovala jste zrovna jako profesorka na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Co vás přimělo tu nabídku okamžitě přijmout?

Rozhodla jsem se tak, protože jsem se touto problematikou zabývala mnoho let – celoživotně zkoumám globální problémy a zejména změnu klimatu. A pochopila jsem, že v té chvíli francouzská vláda neurčila žádnou jasnou cestu pro dohodu.

A tak jsem si řekla, že je to samozřejmě velmi riskantní práce, ale pokud nepřispěji, riziko bude ještě větší. Cítila jsem, že jsem se poučila z minulých úspěchů i nezdarů a že mám nápad, jak to dát dohromady. Takže jsem spíš zvažovala, jestli budu schopna uvést tyto nápady v život v prostředí diplomacie. Je to specifická práce a instituce a já jsem věděla, že tradiční cestou to nepůjde.

Samozřejmě jsem nevěděla, jestli uspějeme nebo ne, to se v té době nedalo vědět. I v posledních dnech konference se lidé stále velmi báli neúspěchu. Jisté je, že se nebojím