Země sedmiletých předškoláků. Spolu s odklady školy Česko odkládá i část své prosperity

před 3 týdny 44

Český vzdělávací systém vyniká hned několika evropskými unikáty, málokterý z nich je však pozitivní. Například tu máme nejmenší spektrum nabídky všeobecného středoškolského vzdělávání, nejmenší dostupnost péče o předškolní děti (naše zařízení pojmou jen šest procent dětí do dvou let, průměr EU je přitom 32 procent a v tomto směru se řadíme do stejné skupiny zemí jako třeba Bulharsko nebo Rumunsko). A také máme nejvíc odkladů školní docházky v Evropě. Skoro čtvrtina českých dětí jde do školy o rok později, než by měla. 

Jde o fenomén, které má hlubší souvislosti a ekonomické dopady. Na nebezpečí velkého počtu odkladů teď upozornila i Národní ekonomická rada vlády, která navrhla kabinetu sérii sedmatřiceti opatření z různých oblastí k vyššímu ekonomickému růstu. Jednou z priorit v oboru vzdělávání je právě snížení počtu odložených nástupů do školy. „Většina pozdních nástupů nesouvisí s nedostatečnou připraveností dítěte na školu. Odklady u nás měly původně fungovat jako výjimečný nástroj pro děti, které by mohly mít velké problémy v první třídě. Zvrhly se ale ve zcela běžnou věc, která už vlastně není v rukou odborníků,“ uvádí NERV.

Zpráva zároveň dodává srovnání s vyspělými západními zeměmi: v sousedním Německu využívají odklad jen dvě procenta dětí, v Belgii necelé procento, ve Francii tuto možnost děti nemají vůbec.

V Berlíně třeba už v pěti letech

Sama mám srovnání se zahraničím na vlastní kůži. Několik let jsme žili v Berlíně, kam chodil tehdy náš syn do školky. Odklady tu nebyly téma. Naopak bylo v Berlíně běžné, že děti, kterým bylo šest třeba až v prosinci, mohly nastoupit do základní školy už v pěti letech. Náš syn oslavil šest let v létě a do školy měl nastoupit v září, v šesti letech a dvou měsících. Chtěla jsem, aby školu začal v Česku a pobyt v Německu abychom tomu uzpůsobili. Jaké ale bylo moje překvapení na české základce, kde byl můj šestiletý syn ve třídě v podstatě nejmladší. Většině dětí bylo sedm, nebo jim dokonce táhlo na osmý rok.

Začíná boj o střední školy. Chaos už nebude, většina dětí se dostane v prvním kole, slibuje náměstek

Když jsem to pak s některými maminkami konzultovala, byla jsem v šoku. V podstatě mi otevřeně přiznaly, že dětem odložily nástup do školy, aby měly konkurenční výhodu a aby si „prodloužily dětství“. A „papír“ doporučující odklad si jednoduše domluvily v „poradně“.

Ostatně podle NERV mohou za množství odkladů právě soutěživí rodiče. Odkládání nástupu do školy jako velký problém vnímá i ministerstvo školství a chce je výrazně omezit. „Za odklady školní docházky stojí často boj o to, aby se děti dostaly na dobrou střední školu, tedy boj o gymnázia. Rodiče proto už v první třídě taktizují, jak to zařídit, aby jejich děti měly náskok,“ uvedl v rozhovoru v podcastu E15 náměstek ministra Jiří Nantl, který zároveň představil strategii navýšení kapacit ve všeobecném středoškolském vzdělávání. V Česku máme jen 30 procent škol se všeobecným zaměřením, průměr EU je přitom přes 50 procent. I proto se o gymnázia a lycea vede takový boj, který pro některé rodiče začíná už v první třídě.

Proč vlastně odklady tolik vadí? Leckdo by namítl, že je to každého soukromá věc. Jde však o komplexní problém. Sedmileté děti například blokují nedostatková místa ve školkách, kam mají rodiče stále problém umístit i tříleté děti. To komplikuje především matkám návrat do práce po rodičovské dovolené. Což zase souvisí s tím, že máme v rámci EU nejmenší zaměstnanost žen kolem třicítky.

Argument „je to moje dítě, a o jeho životě si budu rozhodovat sám/sama“, proto z etického hlediska neobstojí. Svoboda volby je hezká věc, neměla by ale omezovat svobodu volby ostatních. A přesně to neopodstatněné odklady školní docházky způsobují.

Důležité školní souvislosti

Ekonomové z NERV ve své zprávě upozorňují na další důsledky: „Pozdní nástupy na ZŠ také zvyšují věk, kdy mladí lidé vstupují na trh práce. To negativně dopadá na objem disponibilních pracovních sil, snižuje výběr daní a pojistného a prodlužuje nároky na rodičovské zázemí dětí.“ Doporučují proto zavést systémová opatření k narovnání tohoto trendu a účinnost těchto opatření průběžně sledovat a vyhodnocovat. Výsledky by se mohly projevit do deseti let a mohly by mít zásadní dopad i na rozpočet.

Jsem zvědavá, jestli se v tomto ohledu něco skutečně změní. Jestli třeba vyjde zmíněný plán ministerstva školství a navýší se počet gymnázií, aby rodiče nemuseli už v útlém věku dětí podobně taktizovat. A doufám, že to nedopadne jako s mnoha dalšími doporučeními NERV, jež se týkají sladění rodinného a pracovního života a která padají pod vládní stůl. Třeba o navýšení kapacit školek se stále jen mluví. „I po dvou dekádách přetrvává v příliš mnoha lokalitách republiky nedostatek finančně dostupných předškolních zařízení. Situace omezuje již druhou generaci v řadě v plánování rodičovství a při slaďování rodičovství s pracovní kariérou. Zbytečně se snižuje zaměstnanost, snižují se výnosy veřejných rozpočtů z daní a pojistného, zvyšují se sociální výdaje rodin, snižuje se ochota mít více dětí,“ připomíná důsledky NERV ve své zprávě.

V Česku tak stále platí, že sice nemáme nerostné bohatství, zato máme nevyužitý potenciál v matkách, které by chtěly pracovat, ale nemají tu možnost: protože jednoduše nemají kam dát děti. 

A to i proto, že školky blokují starší děti, které by už dávno měly sedět ve školních lavicích.

Přečtěte celý článek