Už pominul boom, kdy Češi chtěli pochopit Ukrajinu skrze umění, říká překladatelka Marie Iljašenko

Rozhovor s Marií Iljašenko o ukrajinské kultuře (zdroj: ČT24)

Výpad ruské agrese proti Ukrajině v únoru 2022 přinesl podle Marie Iljašenko do Česka větší zájem o ukrajinskou literaturu. Lidé chtěli lépe pochopit, co se děje – nejen sledováním zpravodajství, ale i skrze prózu a poezii. „Tento první boom už pominul,“ poznamenává Iljašenko.

„Z mého pohledu by toho mohlo být víc. Třeba vidím, že v Polsku vydali několik antologií současné ukrajinské poezie i jednotlivé básníky, nám zatím něco takového chybí,“ podotýká. Dluh mají podle ní nakladatelství i vůči klasickým titulům ukrajinské literatury. Nicméně stále vychází poměrně dost ukrajinských knih, a to díky překladům několika generací ukrajinistů.

Ukrajinu přiblíží knihy Žahana či Čecha

Čtenářům, kteří chtějí Ukrajinu lépe poznat prostřednictvím tamní literární tvorby, doporučuje z překladů knihy od současných autorů, jako je Oxana Zabužková či Serhij Žadan. „Jeho román vypráví o začátku války na Donbase,“ upřesnila.

V překladu se lze dostat rovněž k textům od Artema Čecha, spisovatele bojujícího na frontě (který navzdory příjmení nemá svými kořeny s Českem nic společného). „Z klasiky bych doporučila román Město o Kyjevu. Odehrává se ve dvacátých letech,“ přidala Iljašenko do konkrétních tipů i příběh od Valerjana Pidmohylnyje.

Potlačované umění, které přežilo

Zájemci nemusí sáhnout jen po knize. Například Městská divadla pražská pořádají na svých scénách od 24. února do 24. března Měsíc Ukrajiny. Představí hry od současných ukrajinských dramatiků. Galerie Rudolfinum v Praze připravuje výstavu Žanny Kadyrové. A generace mladých výtvarníků s ukrajinskými kořeny dorůstá na českých uměleckých školách.

Pro kurátory galerií má Marie Iljašenko podnět k širšímu pohledu na ukrajinskou výtvarnou scénu. „Měli bychom udělat přehlídku ukrajinského výtvarného umění, současného i s ohlédnutím do minulosti,“ míní.

„Protože je velmi zajímavé se dívat na ukrajinskou kulturu v novém kontextu. Dívat se na ni jako na umění, které bylo potlačované, marginalizované, ale přesto se mu podařilo přežít a vznikly skvělé věci. Tento postkoloniální pohled je zajímavý i z historického a politického hlediska,“ nepochybuje Iljašenko.

Měl by o válce psát jen ten, kdo ji zažil?

Válce se jako tématu věnují také čeští autoři. Podle překladatelky zastávají Češi roli pozorovatelů, kteří jsou sice válce blízko, i kvůli příchodu uprchlíků, zároveň k nim doléhají spíše ozvěny konfliktu. „Podle toho i čeští autoři nebo autorky hledají způsoby, jak o tom mluvit. Někteří se snaží vžít do role někoho, kdo je na Ukrajině, jako třeba Adéla Knapová,“ zmiňuje Iljašenko novinářku, kterou k románu Zbabělé zápisky z ukrajinské války inspirovaly vlastní reportážní cesty po Ukrajině.

„Čeští autoři soucítí s Ukrajinou, je cítit velká empatie, ale nemám pocit, že bychom měli dostatečně hluboký vhled, ale to je naprosto přirozené,“ míní Iljašenko. S literárními texty o konfliktu se vrací otázka, zda by o takových tématech měli psát jen ti, kdo mohou čerpat z bezprostřední zkušenosti. Podle Iljašenko je to na osobní zodpovědnosti každého autora.

„Osobně si myslím, že pokud chceme psát o závažných, těžkých tématech, jako je válka nebo genocida, tak bychom si to měli pořádně rozmyslet, a pokud nejsme přímými účastníky, udělat poctivý výzkum a nestavit se k tomu povrchně,“ dodává.

Umělci hlasem Ukrajiny

Na Ukrajině potřeba autentického svědectví proměnila roli umělce. Podle Iljašenko se tamní autoři stali hlasem Ukrajiny. „Působí jako vyslanci ve světě, vyprávějí to, co bylo zamlčeno, dělí se o historii Ukrajiny, cítí, že je to velice zodpovědné,“ upřesnila. Tematicky literáti často sahají do minulosti, protože reflektují i předchozí pokusy Ruska si Ukrajinu podmanit. Knih přitom ve válčící zemi vychází více než dříve, konají se i literární festivaly i veletrhy.