Žiju se psem v garáži a živí nás popelnice, říká otec partnera Lucie Bílé

3 měsíce starý 32

Roman Dvorský vlčáka Luckyho miluje. S láskou ale vzpomíná i na své tři syny, i když je dvě dekády neviděl. „Radek žije sedmý rok s Lucií Bílou a dělá fitness trenéra. Prostřední Roman hrál fotbal za Baník, nejmladší Petr je právníkem v Praze,“ vypráví muž z ostravské garáže. Na první pohled sympaťák, který si rád popovídá.

Proč skončil na ulici, to se napřed pokouším odhadnout. Příběhy bezdomovců odsud z garážového ghetta jsou si vesměs podobné. „Manželka vás vykopla z bytu?“ Ptám se bez servítků, jak je v Ostravě zvykem. Roman se mírně zamračí, úplně nesouhlasí: „Nevykopla mě. Sám jsem od ní hrdě odešel, a dokonce jí nechal byt za půl milionu korun.“

Kluky jsem vedl ke sportu

Rodinu prý opustil z mnoha důvodů. „Šlo také o nevěru. Přesto jsme se pokoušeli náš vztah zachránit, a díky tomu se nám narodil nejmladší Petr. Ale pak se všechno opakovalo, tak jsem to zabalil,“ vypráví Roman Dvorský. Tehdy se jmenoval Roman Fejerčák, později však přijal příjmení druhé manželky, ale nový vztah nevydržel dlouho. Syn Radek Fejerčák si časem také vybral nové příjmení. Filipi. Aby zapomněl na traumatické dětství s otcem.

„Dokud jsem od kluků neodešel, staral jsem se o ně dobře. Vedl jsem je hlavně ke sportu. A Radka přece sport pořád živí,“ rekapituluje táta Radka Filipiho.

Partner Lucie Bílé také sbírá medaile na světových a evropských šampionátech v brench-pressu (zvedání činky vleže na lavici). „Prostřední syn odešel z Baníku do Rakouska jako hrající trenér, takže i jeho sport uživil,“ znova Dvorský vyzdvihuje úspěchy synů. Když opustil rodinu, vyhověl prý přání manželky, aby s dětmi přerušil kontakt. Dnes mu prý kluci scházejí.

Očima Radka Filipiho: Zlý, agresivní alkoholik

„Za těch devatenáct let, co jsem od nich pryč, se kluci sami nikdy neozvali. A mrzí mě, že Lucie Bílá mi přes média vzkázala, že mě nechce nikdy vidět. Vždyť mě vůbec nezná a neví, jaký jsem doopravdy,“ přemítá bezdomovec. No, bezdomovec, tohle přízvisko nemá vůbec rád. „Nejsem přece typický bezdomovec. Mým domovem není les a ani se nepřikrývám oblohou,“ vzletně vypráví. „Mám střechu nad hlavou. A uvnitř v garáži hraje televize. Pojďte dál,“ zve mě na návštěvu.

Teď ovšem musím předběhnou reálný čas reportáže a dát hlas i nejstaršímu synovi. Hned po návštěvě garáže, v níž žije Roman Dvorský, kontaktuji Radka Filipiho.

Proč jsou vzájemné vztahy na bodě mrazu? „Vím, že je řada lidí, kteří si to, že jsou na ulici, opravdu nezaslouží. Ale vy se mě ptáte na agresivního, zlého, násilnického alkoholika a gamblera, který léta tak ubližoval celé naší rodině, že ho už víc jak 25 let nepovažujeme za jejího člena. Nepřeji mu nic zlého, ale na ulici se dostal sám,“ říká Filipi.

Na rovinu. Vybírám kontejnery

Roman Dvorský si garáž zařídil jako obývák v bytě na sídlišti. Dvě postele, obývací stěna, stůl s ubrusem. „Nestěžuji si, jsme tady doma,“ provádí mě kvartýrem, který ozařuje televizní obrazovka. „Proud tu mám, nic mi nechybí.“ Venku před garáží stojí staré křeslo, tady se někdy vyhřívá na sluníčku a pes mu leží u nohou.

„A z čeho vůbec žijete?“ ptám se. „Z příspěvku v hmotné nouzi, ale to je pár tisícovek. Zbytek musím vydělat. Mám asi tak stovečku na den, to mi stačí. „Jak tu stovečku vyděláte?“ Muž se zamyslí, pak se rozpačitě zeptá: „Chcete to slyšet na rovinu?“ Jasně, že chci, upřímnost patří k Ostravě. „Je mi to trochu trapné, ale vybírám kontejnery a popelnice. Starý papír dávám do sběrny, láhve do výkupu, občas najdu ještě zabalené jídlo, třeba balíček párků, tak to si pak pochutná tady Lucky,“ vypráví.

Romana uklidňuji, že jde vlastně s dobou. Popelnice vybírají i mladí lidé, takzvaní freegani. Je to styl, způsob boje s konzumní společností a nesmyslným plýtváním. Každá česká rodina ročně vyhodí asi 45 kilogramů jídla a freegani ukazují na lidskou marnotratnost. Zvláště teď v čase ekonomické krize.

Dopady krize ve slumu

A stoupají v této době náklady na živobytí i bezdomovcům? Jídlo nalezené v kontejnerech u supermarketů naštěstí nemůže podražit, v tom je obrovská výhoda oproti pultům v krámech. Na bývalé haldě Dolu Jan Šverma teď navíc rostou houby, babky, modráci a bedly, to vše je také gratis.

„Trochu se jen bojím účtu za elektřinu. Zatím ještě netopím, ale v zimě se v garáží ohřívám u přímotopu. Možná sem budu muset dát kamna, jak to tady mají skoro všichni sousedi,“ uvažuje.

V garážovém městečku na doteku stále funkční chemičky a bývalé koksovny s uhelným dolem se žije různě. Někteří alkoholici anebo narkomani tady v garážích přespávají jako v norách, na hromadách starého textilu a vůbec ve špíně.

V jiných příbytcích je uklizeno jako v klícce, z poza vrat je občas slyšet i televize, často tady chovají i domácí miláčky. Psi, kočky a dokonce i andulky. V garážích jsou doma manželské a partnerské páry, osamělí muži i vdovy. Někdo tady bydlí deset i dvacet let, jiní zde vydrží měsíc anebo sotva pár dnů.

Úderník ze šachty a koksovny

„Nemyslete si, že jsem v kontejnerech hrabal vždycky. Když jsem žil s rodinou, vydělával jsem velké peníze na šachtě a později na koksovně,“ vzpomíná na lepší časy. „Jsem vyučený důlní zámečník, učil jsem se tady pro Důl Jan Šverma,“ ukáže k bývalé uhelné šachtě, areál zčásti pořád stojí. Vlastně teď žije tam, kde dospíval. Kruh se uzavírá, chce se mi říct otřepanou frázi.

„Třináct let jsem fáral na ostravských dolech, pak jsem dlouhá léta dělal na koksovně na Nové huti Klementa Gottwalda,“ vypráví a vzpomíná na královské mzdy na sklonku normalizace a počátku devadesátek.

Havíř si vydělal i čtyřikrát víc než třeba učitel. A když si vzal přesčasy, výplata ještě narostla. Říkalo se: „Já jsem havíř, kdo je víc?“ Teď ve slumu u koksovny ovšem platí: „Býval jsem havíř, teď jsem nic.“ Někdejších horníků a hutníků tady žije hned několik.

Pes nezklame, lidé ano

Některé stálé obyvatele slumu v garážích dobře znám, nejsem v ghettu poprvé. A díky reportážím pro CNN Prima NEWS občas dobří lidé pošlou bezdomovcům charitativní dary. Tentokrát vezu pytle s granulemi pro čtyřnohé mazlíčky. Pár pytlů vyložím u paní Dagmar, která chová psa a osm koček, Jura se zase stará o dva vlčáky. A právě díky granulím jsem se v tomhle bludišti mezi garážemi ocitl také u plechových vrat, za nimiž žije Roman Dvorský. U vrat totiž štěká německý ovčák Lucky.

„Do minulého týdne jsem tady dokonce měl dva psy, ještě Luckyho tátu. Ten tu byl s námi šestnáct let, minulý týden zemřel stářím,“ vypráví 60letý Dvorský.

„Lucky je teď z toho smutný, bez tatínka,“ pohladí psa. Ze zásob granulí mají radost oba, pes pytle očichává a rozhodně mu nevadí, že je to zčásti krmení určené pro kočky. Roman se psovi podívá do očí: „To je pro tebe, to si pochutnáš.“ Psí jazyk pohladí lidskou tvář, tohle je opravdová láska mezi psem a člověkem, byť v hodně těžkých životních podmínkách.

„Pes vás nikdy nezklame, lidi jo,“ říká muž z ostravské garáže. „Lucky má teď granule na půl roku, takže ty párky z kontejnerů omezíme,“ plánuje. Ale to už na vlčáka volá sousedka z jiné garáže: „Lucky, Lucky, donesla jsem ti páreček.“

A zatímco si pes pochutnává na párku, Roman Dvorský se zadívá k horizontu. „Něco se špitá, že by si můj Radek už mohl Lucku Bílou konečně vzít. Na svatbu mě ale stejně nepozvou,“ povzdychne si. Je to drsňák z ostravského slumu, přesto cítím, jak ho mrzí, že u téhle veselky nebude.

Zdroj