Zmrtvýchvstání Kyjevské oblasti. Lidé se tu snaží navázat na svůj předchozí život, hlásí z místa reportéři

3 měsíce starý 58

„Do ukrajinského Kyjeva se v posledních dnech denně vracejí desítky tisíc lidí.  (16.4. 2022 Plus)“

„Na příjezdech do metropole je čeká několik kontrolních stanovišť. Už teď jsou tam dlouhé kolony a silnice jsou zablokované. (15.4. 2022 Rž)“

„Skučali za domom svojim? Duže skučali. (Radio Free Europe 8.4. 2022)“

„Kyjevská radnice opakovaně zdůrazńuje, že se lidé zatím vracet nemají. Hrozba raketových útoků ze strany Ruska je prý také v hlavním městě stále vysoká.(16.4. 2022 Plus)“

„Žizň vazvraščajetsa v Kyjev, da? Ja nadějus. (Radio Free Europe 8.4. 2022)“

Viděla jsem tam, jak postupně po té ruské okupaci nebo ruském ostřelování, to záleželo, na kterém místě jsem byla. Tak jak se lidé snaží vracet zpátky, jak přijíždí dobrovolníci, uklízejí různá místa a jakým způsobem se po válce, která pro ně teď nějakým způsobem skončila - nebo ta horká fáze války v těch místech skončila třeba už před třemi týdny - tak jak se snaží dostat zpátky do nějakého stavu, ve kterém můžu ti lidé přežívat a žít ne úplně normální život, ale jiný život, než co tam prožívali v březnu.

Jano, ty jsi mluvila o tom, že jsi aktuálně v Kyjevě, přespávají ještě lidé v kyjevském metru?
V podstatě nikdo už tam nezůstává. Možná jenom poslední lidé, kteří buď nemají kam jít, anebo mají takový strach, že se prostě nechtějí vrátit domů. Já jsem se třeba ptala v jedné stanici, kde ještě ležely na zemi nějaké matrace a tam mi říkali: No tak přes noc nás tedy bývá tak patnáct. Jsou to nějaké starší paní, které nechtěly metro zatím opustit. Ale jinak, že by tedy někdo na poplachy výrazněji reagoval, že by sbíhal do podchodu nebo tak, to jsem tedy nikde neviděla. A ty letecké poplachy tu přicházejí.

Hodně lidí používá takovou aplikaci, takže když jsem třeba dělala rozhovor s děvčaty, kterým bylo asi 25 roků, a seděly jsme u nich v bytě v kuchyni, tak v jednu chvíli nám všem začal pípat mobil, protože jsme všechny měly tu aplikaci. Hlásila nám, že přijde poplach - ta aplikace to většinou ví o trošinku dřív, než se rozezní sirény.

No a jaké pocity teď převládají u Ukrajinců v Kyjevě a v jeho okolí? Protože mluvíš o tom, že stále zní městem sirény. Do toho je tu asi ta zoufalost ze zkázy, kterou ti lidé mají před očima, zvláště tedy v těch oblastech kolem Kyjeva, v těch vesnicích, jako je Boroďanka, město Buča a podobně. Zároveň tedy možná úleva, že už se konečně mohou lidé trochu nadechnout, že tam skončila, jak jsi řekla, ta horká fáze války?
Já si myslím, že je to spíš taková nejistota. Na jednu stranu naděje, že už by se to nemuselo opakovat, na druhou stranu nejistota, že by ještě něco mohlo přijít, a proto jsou někteří lidé s návratem do Kyjeva velmi opatrní. Třeba tady mají rodiče, kteří zůstali anebo kamarády, kteří zůstali celou dobu nebo už se vrátili, ale oni se ještě úplně vrátit nechtějí. Přijíždějí třeba na jeden na dva dny na návštěvu a pak se vrací na vesnici do nějakých relativně klidnějších částí Ukrajiny. A pak je taky velká otázka, co je vlastně ten nový normál, do jaké situace se vracíme, jakým způsobem pokračovat v životě. A zároveň to nemůže být to stejné, co jsme zažívali před 24. únorem.

Jano, ty ses byla podívat mimo jiné ve městě Buča, odkud svět šokovaly, vzpomeňme, hrůzné fotografie mrtvých těl na ulicích. Teď se tam jen o pár dnů, o pár týdnů později pořádal trh, tak jaká tam byla atmosféra?
No, ta atmosféra byla vlastně docela uvolněná. Střídaly s tam takové momenty toho, že se lidé setkávali a byli rádi, že se vidí. ale taky se lidé setkávali a věděli, že z té rodiny, se kterou se setkávají, třeba někdo zemřel, byl zraněný nebo bylo vidět, že to setkání je takové spíš smutné, a že chtějí toho druhého podpořit.

Ti lidé, kteří tam přijeli prodávat, byli často z okupovaných vesnic. Byli to třeba i muži, kteří říkali no, ještě před třemi, čtyřmi týdny jsem byl v domobraně nebo na začátku války jsem byl v domobraně. Teď jsem včelař nebo byl jsem včelař, a tak jsem tedy přijel prodávat med.

A je to důležité, protože oni se vlastně nemůžou úplně životem zastavit. Když nebudou mít příjem, tak se to bude nabalovat a budou mít další existenční problémy. A to je třeba vidět i v Kyjevě. Hodně starších lidí zůstalo jak v Kyjevě, tak v těch okolních vesnicích. A pokud nemají příjem - a tady nejsou důchody úplně vysoké - tak ta jejich možnost, jak si zajistit jakýsi normální život je omezená. Takže tady je taková síť různých restaurací, které se rozhodly těm lidem vařit. Většina těch starších lidí si nějakým způsobem přivydělávali, tím že prodávali něco na ulicích: kytky, kávu a tak. Ale jak je tady málo lidí, tak je tím jejich příjem ještě vlastně ovlivněný.

Jak teď vypadá odklízení trosek? Už se Ukrajincům podařilo dostat z ulic zničenou ruskou vojenskou techniku? Pomáhají s tím třeba nějaké dobrovolnické skupiny?
Pro mě byl velký rozdíl to, co jsem viděla na západ od Kyjeva, právě třeba v Buči, Hostomeli nebo Irpini a potom ve vesnicích, které jsou na východ, které byly taky okupované. A zatímco na západ, tam už ta technika v ulicích téměř nezůstává. Na východě v těch vesnicích, které jsou většinou menší a nežije tam tolik lidí, tak tam ještě zůstávaly ohořelé transportéry na dvoře nebo na zahradě některých domů. A je ještě hodně zajímavé, že teď už je vlastně na mnoha místech čisto, co se týče parků, co se týče chodníků, ulic a je to takové zvláštní, protože v tom prostředí stále zůstávají ty ohořelé domy a rozbitá okna.

A já, když jsem těmi městy projížděla, tak mi to vlastně trochu připomínalo vesnice v Česku po tornádu. Byla tam otázka, kde teda začít a začalo se s odklízením střepů a různých polámaných krovů z chodníků a parků. A přijíždí tam dobrovolníci. Cestu si organizují přes sociální síť Telegram, naberou se třeba v Kyjevě.Přijedou na nějaké místo, kde někdo koordinuje, řekne jim: vy běžte do této čtvrti, tedy máte lopaty, hrábě a tam bude přistavený kontejner. Potom přijede někdo, kdo ho odveze.

⚡️ From Chernihiv along the highway to Kyiv, a general cleaning has begun, and they are also building driveways near the destroyed bridges,” - Deputy Head of the President's Office, Kyrylo Tymoshenko, reports on his Telegram account. pic.twitter.com/oGWEdLoyFD

— Flash (@Flash43191300) April 13, 2022

Bavíme se tedy o tom, že skončily boje v Kyjevě a v oblastech kolem něj. Že se odklízí trosky a že se do regionu vrací nějakým způsobem život. Dá se tedy podle tebe nadneseně říci, že teď vstává Kyjev z mrtvých?
Myslím si, že z mrtvých vstávají především ty v okupované vesnice v okolí Kyjeva. Kyjev nejspíš nějakým způsobem ruskou okupaci prohibernoval a čekal, jestli se ruští vojáci a ruská armáda nedostane až do ulic Kyjeva. Samozřejmě i na těch předměstích jsou vidět domy, které třeba zasáhly ruské rakety. To centrum bylo uchráněno nebo zatím bylo uchráněno. Tady samozřejmě nikdo neví, jestli nějaký útok nepřijde.

A je tady nějaká protiraketová obrana, takže mají lidé jakousi jistotu, že to centrum Kyjeva zůstane uchráněné. Nikdo ale vlastně neví. To zmrtvýchvstání v těch vesnicích okolo je ale velmi pomalé. Mnoho lidí se tam ještě nevrací. Někteří přijíždí každý den a uklízeokolí. Stále se čeká dokud vesnice nebudou připojené k vodě, k plynu, k elektřině. A někteří lidé samozřejmě úplně utekli. Hlavně je tam vidět málo dětí. Je tam vidět málo rodin, které často utekly buď na západní Ukrajinu nebo úplně do zahraničí. A jestli se vrátí, kdy se vrátí, tak to ještě otázka.

Já jsem Filip Harzer, jsem reportér Seznam zpráv a teď jsem na Ukrajině. A s kolegou fotografem Davidem Neffem jsme v posledních dnech navštívili Boroďanku, Makariv, Buču a Irpiň, tedy ta postižená města severozápadním směrem od Kyjeva.

Dá se to tak říci. Pomalu se život do ulic nějakým způsobem vrací. Nelze ale vůbec mluvit o tom, že by to bylo stejné jako před válkou, stačí už jenom to, že tady v Kyjevě několikrát denně zní sirény. Kyjevané už si ale na nepříjemný zvuk zvykli a na ten letecký poplach už v tom centru minimálně nereagují, protože by to znamenalo, že by museli několik hodin denně sedět v krytu. A poslední týdny sem už rakety vlastně nedopadaly. No, co se týče toho centra města, tak tady pomalu otevírají kavárny i restaurace a zkouší se vracet do předválečného režimu. Jsou samozřejmě nějaké problémy se zásobováním, ale dá se říct, že ten život se sem pomalu vrací.

No a jak teď vypadaly třeba oslavy pravoslavných Velikonoc? Slavilo se vůbec, anebo na to skutečně nebyly myšlenky ani třeba čas?
To velmi limitoval zákaz vycházení, který tady pořád platí od desáté hodiny večerní do šesté hodiny ráno. Pravoslavné Velikonoce spočívají v tom, že jsou velmi brzy ráno mše a tam se světí takzvaná paska, takový velikonoční bochník, dá se říci, něco jako náš mazanec. Čili to bylo časové omezení tím, že se konaly později, ovšem konaly se samozřejmě.

V těch zasažených obcích, například v té Boroďance, kde jsme byli my, v takovém městečku, které je opravdu velmi zničené, tam jsou ty zničené panelové domy. Jsou to ty známé fotky celé vypálené dlouhé ulice. Tam jsme navštívili malý kostelík, odkud přivezli svěcenou vodu v PET lahvích a barelech z Žytomyrské oblasti a taky tam dovezli ty pasky, které rozdávali lidem ve městě i v okolí. Říkali, že jich rozdali 5000 a chtěl tím přiblížit nějakým způsobem oslavu Velikonoc nebo umožnit těm lidem, aby si Velikonoce oslavili alespoň tímto způsobem.

Mluvil jsi o rozbombardovaných domech a spoušti, kterou v těch městech okolo Kyjeva zanechali ruské rakety, ruští vojáci. Jak to tam vlastně teď vypadá, jaká atmosféra tam teď panuje?
Ano, například v Buči odkud pochází ty známé snímky té zničené ruské vojenské kolony, těch rezavých tanků a obrněných vozidel, tak ta kolona už je pryč. J na kraji města na takovém šrotovišti. My jsme se tam byli podívat a dokonce ten úsek, přesně tenhleten úsek už má i nový asfalt a na některých ulicích jsou ty díry po střelbě, dělostřelbě nebo minometné palbě vyfrézované. Nějaké rekonstrukční práce tam už probíhají. A obecně ta ruská vojenská technika je z těch ulic města pryč. A co se týče těch trosek, tak ty hlavní trosky jsou také pryč. Například ve zmíněné Boroďance, tam, kde se vlastně zřítily celé panelové domy, tak ty se samozřejmě musely prohledávat s těžkou technikou kvůli obětem, kterých tam našli, myslím čtyřicet jedna.

Lidé, kteří se schovávali ve sklepích a ty domy, ty trosky je zasypaly. Ale samozřejmě ten nepořádek nebo ty trosky, ta suť, prach, popel tam stále zůstávají. V Boroďance jsme narazili na takovou absurdní nebo paradoxní scénu, že se tam sjeli lidé dobrovolníci, kteří zametali ulice před panelovými domy, u kterých bylo jasné, že půjdou k zemi, protože ten stav byl opravdu katastrofální a nedají se opravit žádným způsobem. Oni tam zametali rozbité sklo, prach, popel a přesto bylo jasné, že se to tam objeví znovu. Ještě možná ve větší míře, když ty domy budou likvidovat. Navíc jim to rozfoukával prudký vítr, takže to byl takový zvláštní výjev. Oni nám říkali, že je stejně lepší dělat něco než vůbec nic.

„Desítky lidí, kteří uklízejí kolem dokola jednoho z bloků panelových domů, pracují zadarmo a organizují se svépomocí. Většina z nich je z Kyjeva a na společné dopravě se domlouvají ve skupinách v aplikaci Telegram. Sami si zajišťují i jídlo a pití. „Chybí nám tu technika na odvoz suti. Zkoušíme si nějakou domluvit, abychom tu nedělali zbytečnou práci,“ dodává Adel, zrovna když jednu hromádku prachu z trosek rozfoukává poryv větru. Z druhé strany domu, přímo naproti prostřílené obří bustě ukrajinského básníka Tarase Ševčenka, zametá skleněné střepy ze zničených oken další dobrovolník Jevgenij. Kousek od něj vítr listuje stránkami knížky ležící v sutinách. Je to kuchařka krymsko-tatarských receptů, ve které jsou založené lístečky s ručně psaným postupem pečení zákusků. (Ukázka z reportáže Filipa Harzera “Reportáž z dějiště ruských hrůz: Vrátili se, ale když to viděli, zas odjeli” Seznam Zprávy, 24.4. 2022)“

No a co ti lidé vůbec říkají, když se s nimi na ulicích bavíš. Žijí už s vědomím toho, že to nejhorší mají snad za sebou?
Ano, my jsme například v Buči navštívili starší manžele, kterým ruské projektily zapálily dům, dopadly na střechu, která začala hořet a jim rychle shořel celý dům. A oni nám říkali, že to je vlastně paradoxně asi zachránilo před nějakým vražděním, kterého se ruští vojáci ve velkém dopouštěli, protože už o ten vyhořelý dům neměli zájem. Takže oni říkali, přišli jsme o své živobytí, o všechno. Zbyla nám jedna pračka a takové skromné stavení vedle, kde tedy teď nějakým způsobem bivakují. Mají tam už naštěstí elektřinu, ale vody mají třeba málo.

Ale i přesto říkají: Přišli jsme o svůj majetek, přišli jsme o to, co jsme chtěli předat svým dětem, ale přežili jsme a jsme zdraví a měli jsme větší štěstí, než někteří naši sousedi, takže to je asi to hlavní. V těch velmi dotčených místech o návratu k nějakému normálnímu životu - nebo v uvozovkách normálnímu životu, tak jako v Kyjevě - samozřejmě nemůže být řeč, protože na ty výjevy člověk naráží na každém rohu. S odstupem těch týdnů se ale dá také říci, že ti lidé už nejsou tak sdílní, jako byli na začátku, co se týče popisování toho, co zažili, protože už na některé ty věci chtějí zapomenout. Ty rány jsou samozřejmě velmi čerstvé.

A Filipe, je stále pravda, že Ukrajinci objevují nové a nové masové hroby v okolí Kyjeva?
Ano, tyto zprávy chodí. Naposledy minulý týden právě v té zničené Boroďance objevili další dva hroby, kde bylo dohromady devět mrtvých lidí, včetně myslím, čtrnáctileté nebo patnáctileté dívky. Takže se dá předpokládat, že nějaké takové zprávy budou v blízké budoucnosti asi pokračovat a chodit dál.

Mimochodem, máš pocit, že se teď do Kyjeva a jeho okolí vrací čím dál tím více uprchlíků? Těch, kteří utekli kvůli válce za hranice Ukrajiny?
Ano, ano. Vrací se třeba do toho městečka Makariv, které bylo v takové šedé zóně, protože se Rusové zastavili před ním, za ním byli Ukrajinci a navzájem po sobě stříleli. A bylo tam zdevastované hlavně centrum toho městečka, ale ta okolní zástavba relativně zůstala stát, i když jsou tam zničené stovky domů a další stovky domů poškozené, tak se tam někteří lidé vrátili. Asi z patnácti tisíc původních obyvatel tam celou dobu války zůstalo tisíc obyvatel a vrátily se další čtyři tisíce.

Třeba jeden starší pán, sedmdesátiletý nebo osmdesátiletý, tak ten nám říkal, že v životě už takto utíkal potřetí. Utíkal před druhou světovou válkou, před Hitlerem, pak utíkal před černobylskou katastrofou, protože bydlel v Černobylu a usídlil se právě v Makarivu, ve čtvrti, kam šlo víc rodin z Černobylu a v Makarivu se jí přezdívá právě Černobyl. A teď utíkal znovu potřetí před Putinem, o kterém mluvil jako o novodobém Hitlerovi. Oni utekli do Rivného, kde spali na vysokoškolských kolejích. A jeho další rodina, vnuk s pravnoučetem, tak odjeli do Česka, respektive manželka toho vnuka. Vnuk šel do války a manželka toho vnuka odjela se svými dcerami do Teplic, kde se usadili a říkal, že chtějí v Teplicích zůstat. A se slzami v očích děkoval Čechům za vřelé přijetí a za to, jak se k ukrajinským uprchlíkům postavili a jak se k nim chovají.

Zdroj