Zpěvačka La Petite Sonja: Za hudbu k Okupaci jsme získali Českého lva, ale pak jsme půl roku zůstali bez práce

před 1 měsíc 41

ROZHOVOR / Sonja Kröhn, známá též pod uměleckým jménem La Petite Sonja, spoluzaložila dvě kultovní kapely – Moimir Papalescu and the Nihilists, která získala cenu Anděl v kategorii elektronická hudba, a psychedelicky orientovanou Kill The Dandies!. V obou zpívá a hraje na rozličné nástroje. Její tvorba přesahuje i do výtvarného umění, užité tvorby a natáčení videoklipů. Se svým hudebním i životním partnerem Hankem Manchinim vytvořila soundtrack k filmu Okupace (2021), ověnčený cenou Český lev.

Snažila jsem se o tobě na internetu dohledat nějaké informace a starší rozhovory, a skoro nic jsem nenašla. Tam nic není!

Není, já se tomu vyhýbám. Já mám z pozornosti médií úzkost, ačkoliv jsem nikdy nebyla slavná. Jednou, ještě v éře Nihilistů, jsem o sobě našla článek v nějakém bulváru pro teenagery, který byl plný nesmyslů, i když to nebylo nic hanlivého. A vyděsilo mě to, že si o mně někdo může něco napsat, co chce. Zdá se mi to nefér a bojím se toho.

Tam někde existuje tvůj obraz, na který nemáš žádný vliv. Žije si vlastním životem. Zrovna včera jsem byla na debatě, kde na mě byl moderátor dobře připravený, a asi půlka těch informací, které vyčetl na internetu, byly úplné blbosti, třeba že jsem zpěvačka…

To je přesně ono, na jedné straně je tvoje dílo, já bych samozřejmě chtěla, aby miliony lidí poslouchaly naši novou desku, ale na druhé straně jsem já coby víceméně normální člověk, který nechce mít v obýváku cizí lidi.

Jak vlastně vnímáš to veřejné vystupování? U performerů se tak nějak očekává větší míra extroverze, ale většina z těch, co znám, jsou spíš introverti, kteří jdou sice na chvíli s kůží na trh a vystupují před lidmi, ale často to pro ně bývá do jisté míry oběť. Ty mi v tom připadáš jako naprostý extrém.

Odmalička jsem se vždycky červenala, když jsem se měla prezentovat před lidmi. A zároveň jsem si hrozně přála něco ukázat, třeba zazpívat. To jsem ještě chodila do dramatického kroužku…

…já taky, pamatuji si na svůj jediný sólový výstup na představení pro rodiče v pohádce o Smolíčkovi, kdy jsem měla říct jednu větu, ale úplně jsem zamrzla a museli mě vystrkat z pódia…

Úplně tě chápu, mě vyhodilo z konceptu to rudnutí. Dramaťák byl fajn, ale bez obecenstva. A hrozně jsem si přála, aby to tak nebylo a abych se mohla chovat i před lidmi svobodně.

A jak s takovou dispozicí vystupuješ před plným klubem?

V klubu bývá tma. A jsem schovaná v kapele, nejsem tam za sebe. Myslím, že kdybych měla vystupovat sólo, tak bych tu trému neunesla. Ale takhle se ta pozornost rozloží, a protože jsme v úloze frontmanů společně s Hankem, tak on půlku pozornosti odfiltruje.

Ale vypadáte na tom pódiu skvěle a úplně přirozeně.

Pódium je jediné místo, kde se přestanu stydět. Hudba má tu moc, že všechno na hodinu odfoukne – když ti není dobře, když trpíš na migrény jako já. Hodně muzikantů to má myslím podobně, pokud hrají typ muziky, který tě dostane do rauše. Naše koncerty jsou rituál, ne „jako“ rituál, ale skutečný funkční rituál, který nás přenese do jiné reality a má skvělý terapeutický účinek. Na pódiu vlastně mohu být, čím chci.

To je možná podobný mechanismus, jakým na migrénu působí některé psychedelické drogy.

Nevím, asi záleží na tom, co ji spouští. Ale dostaneš se do trochu jiného stavu vědomí. Na pódiu se velmi intenzivně soustředíš, rozběhne se adrenalin, chemie v mozku zafunguje jinak. Člověk není úplně mimo, ale je natolik soustředěný na tu jedinou věc, na hudbu, že přestane vnímat cokoliv dalšího. Ale musí se to povést. A myslím, že zrovna u Kill The Dandies! se mi to daří. Paradoxně čím déle hrajeme, tím víc mě to živé hraní baví. Možná až nám bude osmdesát, tak budeme hrát úplně dokonale a nebudeme dělat žádné chyby.

Když jdu na koncert Kill The Dandies!, tak tam vždycky potkám stejné lidi.

Ano, s Dandies už hrajeme dlouho, a proto ty koncerty mají takovou rodinnou atmosféru, většinou se známe, patříme do stejné subkultury, posloucháme podobnou muziku a chodíme na stejné koncerty. S Nihilists naproti tomu znovu začínáme po asi sedmnácti letech a vlastně teprve zjišťujeme, kdo je naše publikum. Někteří z nich ještě byli v plenkách, když jsme před dvaceti lety začínali. Je to jako úplně nový projekt.

Vy teď s Kill The Dandies! vydáváte nové album. Jak se jmenuje a na co se můžeme těšit?

Album Weird in a Weird Way vychází 17. května 2024, pokřtíme ho v Kasárnách Karlín společně s americkou legendou psychedelie Night Beats. Hrozně se na ně těším, pokřtíme naši desku a pak si je hodlám pořádně užít.

To je vlastně jako dovést dítě k dospělosti. Jak na svou hudební kariéru pohlížíš?

Jako že pořád začínám. A pořád čekám, až mi to začne jít. Pořád si říkám, že až budu mít čas, začnu pořádně hrát na piano, abych se doučila to, co jsem uměla v sedmé třídě. Nebo že si sednu a udělám další sólovou desku. Mám pořád pocit, že jsem na začátku.

Jsi poměrně sebekritická. Proč?

No asi že mě rodiče, tedy hlavně táta, moc nechválili. A taky jsem byla dlouho malá, vyrostla jsem skoro až v osmnácti a ve všech školách jsem byla nejmladší, protože jsem narozená v létě. A mám o čtyři roky starší sestru. A tak jsem byla odmalička zvyklá být v pozici toho nejmenšího a nejmladšího, který je rád, že se s ním ty velký chytrý holky baví. A teď se najednou divím, že už nejsem nejmladší a že už je to naopak.

Jak jsi začínala s hudbou?

Moje maminka sice zpívala falešně, ale ráda. Často jí z toho neúmyslně vznikl druhý hlas. A já mám díky tomu takovou slabost pro disharmonii. Kolikrát se kvůli tomu v kapele hádáme. Když je něco falešně, tak je to zajímavé.

Ještě k mojí mamince: její máma, tedy moje babička, taková renesanční osobnost, která hrála krásně na piano a všem nám vnoučatům se hodně věnovala, tak kromě jazyků, šermu a jiných zvláštních aktivit vodila moji nehudební maminku na zpěv k nějaké operní zpěvačce. Ta zpěvačka musela být svatá žena. A maminka nám zpívala často.

Táta byl hudebně nadaný, hrál v kapele a každý den cvičil na kytaru. A ten mi říkal, že musím hrát na piano, protože nemám hlas – a já jsem přitom chtěla zpívat a piano mě moc nebavilo. A musela jsem každý den hodinu cvičit. To byl děs!

Myslíš, že kdyby tě býval nenutil, že bys dnes hrála?

Určitě, nebo já vlastně nevím, ale když mi dovolili s klavírem skončit, několik let jsem se mu vyhýbala obloukem. A ty slušné základy, které jsem měla v sedmé třídě, jsem úplně zapomněla. Takže mě ještě čeká s tím něco udělat.

A jak skládáš?

V hlavě. Anebo s kytarou, případně s klavírem.

A dál?

No a pak jsem asi v osmnácti měla jednu takovou kapelu, kde jsem hrála na elektrickou kytaru. Kluci mi jednou po zkoušce řekli, že mi ji vypojili z elektriky, a já jsem si toho ani nevšimla a zuřivě hrála dál. Tím mě přesvědčili, že mám hrát spíš na klávesy.

A když ještě pár let přeskočíme, tak tu najednou vznikl zcela ojedinělý projekt, totiž Moimir Papalescu And The Nihilists, který u nás nemá obdoby. Jak k tomu došlo?

Asi náhoda? Myslím, že za to může Kabaret Zlatá kozačka, kde Hank působil jako spoluautor a konferenciér, a Moimir a David Jahn (Sonny Vargas) tam měli jednu vtipnou scénu jako duo Monobeat à la osmdesátá léta – a mně se to moc líbilo. A říkala jsem si, že by bylo fajn zkusit to podobně. To tady ještě electroclash vůbec neexistoval. Požádala jsem Moimira o písničku, o nějaký nápad, on mi ho poslal e-mailem a já k tomu udělala šedesátkový vokál. A takhle vznikla naše první písnička Angel.

Mezitím Moimir oslovil i Hanka, a tak jsme natočili další skladby – a vznikl nám z toho electroclash… Hank do něj přinesl country, Moimir elektroniku, já jsem do toho vnesla ani nevím co, asi tehdy ty šedesátky, a nějak se to propojilo. Až potom jsme zjistili, že je v Berlíně label vydávající kapely, které tvoří hodně podobnou muziku. Pak to teprve do sebe začalo zapadat.

Vy spolu žijete jako životní partneři i hudební spolutvůrci. Já vlastně jiný takový pár neznám (když pominu kanadský manželský pár Régine Chassagne a Wina Buttlera z Arcade Fire). Je to marrriage made in heaven, nebo in hell?

Obojí. My jsme hodně stejní. Což do soužití vnáší spoustu úskalí. Jednak jsme pořád spolu, jednak ani jeden z nás nehýří sebevědomím. Nejsme extroverti, oba máme své sociální slabiny. Když spolu někam jedeme, tak se hádáme o to, kdo se zeptá na cestu, dost často to vyjde na mě. Není to vždycky snadné, ale na druhou stranu je výhoda, že jak jsme si podobní, tak snad máme víc pochopení pro selhání toho druhého.

Vy máte i hodně společného ve výtvarné a vizuální stylizaci i v tom, jak přistupujete k hudbě. Byli jste stejní a prostě se našli, nebo jste k tomu dospěli společně a navzájem se ovlivňovali?

Určitě se hodně ovlivňujeme. Já jsem chameleon a hledám pořád něco jiného a nového. Potřebuji nacházet nové kontexty, které mě donutí se smát, a já se směju, když mě něco nadchne, čím divnější a nečekanější, tím líp. Hank to má podobně, ale drží styl. Jsem myslím větší experimentátor. S tím souvisí i to, že někdy vykročím úplně šíleným směrem, a pak jsem ráda za to, že mě Hank koriguje.

Je to stejné v hudbě? Tvoříte spolu?

Vyloženě spolu asi ne, spíš si o tom povídáme a pak každý přirozeně doplní ten svůj díl. Ale posloucháme spolu hudbu, když třeba někam jedeme autem. Vlastně od začátku se nám líbí stejné věci.

Ale často se stane, že když si najdu něco, co se Hankovi nelíbí, anebo naopak mně se nelíbí něco, co si našel on, ten druhý mu to zoškliví tak, že od toho nakonec ustoupí. Můj partner je kromě mých spoluhráčů jediný kritik, který je mi schopný říct, že to není dobré. Kamarádi ti to neřeknou – a vlastně to od kamarádů ani slyšet nechceš.

Vy jste s Hankem založili dvě kultovní kapely, ale pohybovali jste se vždycky mimo mainstream, vaše hudba nikdy nebyla předmětem mediálního zájmu. Pak jste vyhráli Českého lva za hudbu k filmu Okupace Michala Nohejla, a najednou jste byli slavní. Změnilo se něco?

Jediný efekt Českého lva byl ten, že jsme pak asi půl roku nedostali žádnou práci. Když jsme se pídili, co se vlastně stalo, tak nám známí říkali, že si mysleli, že teď budeme příliš nedostupní a drazí. Asi to bude taková česká specialita.

Tak to už nebudete dělat hudbu pro film?

Strašně bychom chtěli. Moc bychom chtěli dělat hudbu k dalšímu filmu Michala Nohejla, protože s ním se opravdu dobře pracovalo. On nám nechal úplně volnou ruku. Pak jsme tu společně seděli u mého počítače a nasazovali hudbu přímo na film. Byl to báječný rok.
Nemám zkušenost s jiným režisérem.

Moje tajné přání je dělat hudbu k nějakému dětskému filmu, nejlíp animovanému. Ale dělat hudbu pro něco, co by mi nepřišlo dobré, jen jako práci, to by mi asi nešlo. Kdyby se hudba stala mým jediným zdrojem příjmů, asi bych to neustála.

Když jsme se bavily o těch příjmech, tak jsem se chtěla zeptat, proč vlastně kromě vlastních hudebních projektů pořádáte ještě vlastní festival Drug Me Fest a máte vlastní label Drug Me Records, které jsou nevýdělečné.

Drug Me je moje a Hankova značka pro projekty většinou spřátelených kapel. My to zastřešujeme, pomůžeme jim s propagací, uspořádáme koncert, ale je to čistě nadšenecká aktivita.

A proč to děláte?

Že nás to baví? Objevujeme nové kapely, mám radost z toho, když narazím na nového muzikanta, který dělá něco zajímavého. V Česku je teď hodně skvělých mladých kapel. A taky samozřejmě přemýšlíme o tom, jak to někam posunout, alespoň tak, aby to i pro ty kapely mělo větší smysl.

Tak jsme probraly všechny vaše aktivity, které vás neživí – tak co vás vlastně živí?

Hank dělá knižní grafiku, já dělám webové stránky. Bývala jsem webdesignér, ale časem jsem zjistila, že nejsem dobrý grafik, takže už weby jen programuji. A ráda bych udělala animovaný film. To ještě neumím a musím se to naučit. Výhledově to může trvat třeba dvacet let, co já vím. Je to můj sen.

A to chceš dělat sama?

No jo, já jsem ve všem autodidakt, všechno se učím sama, a aby ostatní nepřišli na to, že nic neumím, tak radši taky všechno rovnou sama dělám. Můj nedostatek sebevědomí se vyrovnává tím, že jsem natolik nesebekritická, že si myslím, že to zvládnu. Pouštím se do věcí, které nemůžu umět a na které mají lidi školy, které studovali řadu let. Prostě to chci zkusit.

Ty máš ještě jeden tvůrčí projekt a to jsou ty tvoje vysoce stylizované kabelky Vita Occulta.

To bylo tak: mně se většinou večer stane, že mi běhá v hlavě, co všechno bych mohla vymyslet a udělat. Máš to taky?

Nemám.

Nemáš? Já mám od malička takové obrovské tvůrčí přetlaky. Možná je to nějaká porucha? Když jsem byla malá, tak jsem si vysnila, že udělám robota, který se bude pohybovat. Ale nevěděla jsem jak. Našla jsem u táty v dílně nějaké žárovky, ale ani mi to nesvítilo…

A pak když jsem zjistila, že to nejde dost rychle, tak jsem vymyslela, že raději napíšu román. Popsala jsem mnoho tlustých sešitů, psala jsem „tu velkou knihu“, ale pak jsem se do toho děje vždycky zamotala tak, že to nešlo ukončit jinak, než že všichni umřeli.

Tohle řešení taky často používám, většinou mi zbude jedna postava, která to musí všechno uklidit.

Ty to máš promyšlené, já to tehdy brala sakumprásk! A ta moje renesanční babička byla tak trpělivá, že to všechno četla. Když toho bylo víc, tak si to musela přečíst sama. Když to byly kratší texty, povídky, tak musela poslouchat, jak jí to přednáším. A pamatuji si, jak jsem jí přečetla svůj vrcholný román a ona mi tak shovívavě povídá: „No, víš, holčičko, to je hrozná fantasmagorie, měla bys toho víc přečíst, než začneš psát.“

A pak jsi s psaním přestala?

Ne, to vůbec, já jsem to od ní brala, protože byla jediná, kdo byl ochotný se tím zabývat. Já jsem si už jako malá vždycky přečetla knížku a řekla si, že to zvládnu taky. A hned jsem napsala něco ve stylu té knížky, v podstatě plagiát, a myslela jsem si, že je to stejně dobré. A samozřejmě to bylo strašné. V tomto ohledu mi jakákoliv sebekritičnost chyběla. Myslím, že řada mých kamarádek měla větší talent než já, ale neměla tu potřebu se do toho pouštět, skládat písně, psát knihy…

Snažím se naší dceři vysvětlit, že je lepší dělat jednu věc pořádně než všechno naťuknout, ale nedotáhnout. Přála bych si mít ještě nějaký ten život navíc a tohle si trochu porovnat.
A zpátky k tvojí otázce, vlastně píšu pořád – texty k písním. To úplně stačí, knihy přenechám někomu, kdo to umí, třeba tobě.

A ty kabelky?

Ty vznikly z mé lásky k animaci. Už kdysi jsem experimentovala se stop-motion animací s plastelínou, dokonce jsem krátké animace propašovala některým klientům na webové stránky. Pak se narodila Leontýnka a já řešila úplně jiné věci. Klasická animace vyžaduje moře času, který jsem neměla.

Zajímají mě miniatury, malé tajuplné světy a jednou v noci mě to napadlo umístit do kabelky. Taková podivná dioráma, zarámovaná v příručním relikviáři inspirovaném mexickými oltáři, kam se dají schovat příběhy. Ty příběhy zůstanou nepohyblivé, jakoby zastavené uprostřed nějakého děje.

Takhle vznikla moje značka Vita Occulta. Hned druhý den jsem vzala svou starou kabelku, rozpárala ji a udělala do ní okýnko, do kterého jsem nasypala hlínu a do ní nastrkala kosti a měla jsem pocit, že to je ono. Ta cesta byla samozřejmě ještě dlouhá, než se mi podařilo vymyslet technologii, jak ušít kabelku, kterou můžete nosit, a zároveň má průhledné okénko s malými věcičkami, které se nesmí utrhnout nebo jinak poškodit.

Práce na kabelce je pro mě momentálně radost, vyrobím přibližně jednu za rok, poslední dobou má přednost hudba a momentálně jsem se konečně vrátila ke skutečné animaci. Poslední a první větší prací byl animovaný videoklip pro projekt Fialový samet. Hodlám v tom pokračovat a třeba jednou dojde i na ten film.

Na co jsi v životě nejvíc pyšná?

Že mám takovou hezkou, hodnou a šikovnou dceru.

Přečtěte celý článek