Zpočátku se ukrajinský školák skrýval pod lavicí, teď už tancuje

5 měsíce starý 37

„První týden trávil hodně času pod lavicí. Seděl na zemi a dělal, že něco hledá v batohu,“ řekla Právu třídní učitelka Renáta Šafářová. Nyní už to je jiné a zažívají i úsměvné situace.

Dala jsem mu velikánskou jedničku a on smutně vytřeštil oči. Ukázalo se, že jednička je u nich nejhorší známka, jako naše pětka.

učitelka Renáta Šafářová

„Třeba jsem mu dala velikánskou jedničku a on smutně vytřeštil oči. Ukázalo se, že jednička je u nich nejhorší známka, jako naše pětka. A jednička je u nich dvanáctka. Takže jsem mu dala dvanáctku s hvězdičkou,“ směje se pedagožka.

S porozuměním pomáhá znalost ruštiny. „Děti takový problém, zdá se, nemají, jen občas něco přeložím. A při výuce po­užíváme tablet a překladač, aby se mohl zapojit i do dalších předmětů,“ pokračuje učitelka, která českým dětem ještě před Davidovým příchodem rozdala základní fráze v ukrajinštině a společně Davidovi připravily nástěnku s obrázky. Aby se u nich cítil lépe.

Podle dětského klinického psychologa Oldřicha Ďurecha není potřeba mít obavy, že by si děti vzájemně nenašly k sobě cestu.

„Je však důležité si uvědomovat, že s ohledem na to, co mají za sebou, nemusí mít hned náladu si hrát nebo dělat to, co si pro ně vymyslíme. Měli bychom respektovat jejich čas. Můžeme dětem zkusit vysvětlit, že smutek a strach se někdy projevují i tak, že nechci nic dělat nebo ostatní odmítám. Jde tedy o to, naučit se také ptát, co druhý zrovna teď potřebuje, a naše nabídky jim prostě občas zopakovat,“ řekl Právu.

S tím souhlasí i učitelka Šafářová. A jak sama říká, i když i pro ni je náročnější mít ve třídě Davida, posiluje ji, jak sleduje změny, které se s ním dějí.

Už používá barvy

„Přišel jen v botách a bundě, neměl ani bačkory. Dala jsem mu čtvrtku, pastelky, a ať kreslí. Po chvíli se podívám a na papíře jen bomby a rozbité domy. Vše černobílé. Snažila jsem se ho motivovat, aby používal pastelky. Ale řekl mi, že tam nic barevného nebylo. Jen šedá. Pak vzal červenou, zelenou. Ale zase to byl jen zelený voják s kulometem, rozbité auto, červená a žlutá koule představující místo, kde vybuchl granát,“ uvedla.

„Až po nějaké době přišel David po víkendu do školy a nakreslil barevný obrázek. Jak si s maminkou opéká na ohni buřty. Od té doby válku nema­luje,“ dodala učitelka.

Davidovi nedělá problém mluvit o tom, co prožil. „Ráno jsme vstali a šli s tátou a sestrou do školky, ale ta byla zavřená. Kamarádka říkala, že se v Kyjevě už střílí. Táta volal mamince, která byla v práci. Škola už byla taky zavřená, tak jsme vzali auto a s tou kamarádkou a dětmi jsme jeli dva dny, v autě bylo hrozně málo místa, sestřička plakala. Čtrnáct hodin jsme čekali na hranicích,“ vypráví David.

Dnes s maminkou žije v hradeckém azylovém domě pro ženy. Zatímco na Ukrajině chodil do třídy s dalšími 30 spolužáky, dnes jich má pouze patnáct.

„Myslím, že David je tu mnohem spokojenější,“ svěřila se jeho maminka Alisa. Do Hradce Králové přišli proto, že tu žije její teta a sestřenice. „Když bylo Davidovi pět let, přijeli jsme sem dokonce na léto,“ dodala.

I díky tomu ona sama umí trochu česky a její syn poměrně dobře rozumí. Doma pracovala jako prodavačka a její manžel měl autoservis. Dnes chodí na brigádu do restaurace pomáhat v době obědů, poté vypomáhá v obchodě.

„Chtěli bychom tu zůstat. Myslím, že tu mají děti lepší budoucnost. Ale mí rodiče se určitě chtějí vrátit zpět na Ukrajinu,“ dodala Alisa.

Zdroj