Zprávě o útěku z Osvětimi nejprve svět nevěřil, po téměř 80 letech dorazila i do kin

3 měsíce starý 30

Slovenský filmař Peter Bebjak se prosadil rovněž v Česku. Například za drama o pašerácích Čára obdržel cenu na festivalu v Karlových Varech, s velkým ohlasem se setkala jím režírovaná minisérie Herec, kterou odvysílala Česká televize. Ta je i jedním z koproducentů filmové Zprávy.

Na plátna se dostává téměř na den přesně osmdesát let ode dne, kdy byly zahájeny deportace Židů z českých zemí. První židovský transport vyjel z nádraží Praha-Bubny 16. října 1941.

Bebjaka ke vzniku filmu pohnulo jiné výročí. Zarazily ho věty o tom, že si Židé zaslouží smrt v plynových komorách, které zaznamenal na sociálních sítích v souvislosti s připomínkou dne, kdy se Hitler dostal k moci. Na závěr filmu proto nechává zaznít výroky, jimiž politici jako Marián Kotleba, Marine Le Penová nebo Donald Trump přispívají k nejistotě a strachu, které jsou podle Bebjaka živnou půdou pro extremismus.

Dva z 667 vězňů

Hlavním sdělením filmu je ale pozitivní příklad. „Nazývám je hrdinové, protože je hrdinství, když ohrožujete vlastní život nejen proto, abyste se zachránili, ale i abyste varovali další, které může čekat stejný osud,“ říká Bebjak o Wetzlerovi a Rosenbergovi. Podílel se i na scénáři, spolu s Jozefem Paštékou a Tomášem Bombíkem. Scenáristé při psaní vycházeli z Wetzlerova románu Co Dante neviděl.

Podle serveru Holocaust.cz uprchlo z Osvětimi 667 vězňů, 270 z nich ale bylo dopadeno už v blízkosti tábora a okamžitě popraveno. Zdařilý útěk Alfreda Wetzlera a Waltera Rosenberga – alias Rudolfa Vrby, jak si později začal říkat – je zřejmě nejznámější.

Když byl Vrba na základě antisemitských zákonů v patnácti letech vyloučen ze střední školy, pracoval jako dělník. O útěk se pokusil už tehdy, jenže pokus nevyšel a místo za hranice se dostal nakonec až do Osvětimi. Tady se potkal s o šest let starším Wetzlerem. V jeho případě byla deportace trestem za sabotáže v cihelně, kde pracoval.

Pod svícnem největší tma

„Pokud lidé v táborech přežili, nebo přežívali, většinou ztratili všechno, co kdy měli a znali. Ztratili své rodiny, své blízké, často i svou identitu, která byla nahrazena číslem. Neztratit naději a nepoddat se konci, určitému vykoupení se z téhle mizérie, ale pořád se držet naděje a pudu sebezáchovy, to je v mých představách to nejtěžší,“ říká slovenský herec Noel Czuczor, který ztvárnil Wetzlera. Kvůli věrohodnosti zhubl osmnáct kilo.

„Hranice mezi těmito dvěma směry je neskutečně tenká a křehká. A tomu musel čelit jak Wetzler, tak Vrba. Jak během pobytu v táboře, tak během nesmírně náročné a vyčerpávající cesty domů,“ nepochybuje Czuczor. Představitele druhého hlavního hrdiny našel režisér v Peterovi Ondrejičkovi.

K útěku o život se Wetzler s Vrbou odhodlali zhruba po dvou letech v táboře. Děj filmu diváky zavede do 7. dubna 1944, kdy večerní přepočítávání vězňů odhalí, že dva chybí. Nejsou ale daleko, ukrývají se pod hromadou prken připravených na stavbu další části tábora, aby se navýšila kapacita pro očekávané transporty maďarských Židů. Aniž by to ukrytá dvojice tehdy tušila, do těchto deportací jejich zpráva o Osvětimi významně zasáhne.

Ve stísněném úkrytu museli uprchlíci vydržet tři dny, než zvuk sirén ohlásil konec hledání. Svou dočasnou zemljanku posypali tabákem namočeným v benzinu, aby zmátli psi.

Svědectví o Osvětimi

Poté je ještě čekalo zdolat sto kilometrů přes hory a okupované území, než se dostali do Žiliny a pokusili se nabídnout světu své svědectví. Setkali se se zástupci Červeného kříže a židovské rady a nadiktovali jim dvaatřicet stran výpovědí. Zpráva jako první detailně popisovala fungování tábora, včetně vraždění pomocí plynu a odhadu počtu obětí. Líčí mimo jiné největší hromadnou popravu československých občanů – zplynování 3792 židovských mužů, žen a dětí z terezínského rodinného ghetta.

Jejich zpráva byla následně doplněna o informace od dalších dvou vězňů, jimž se z osvětimského pekla podařilo uprchnout v květnu 1944: Arnošta Rosina a Czeslawa Mordowicze. Vznikly tak dokumenty nazývané osvětimskými protokoly. Spletitými cestami se dostaly mimo jiné k britskému premiérovi Winstonu Churchillovi a na stůl vlády amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta.

Tak hrozné, že se tomu nechce věřit

Zpočátku ale bylo svědectví přijímáno některými adresáty s nedůvěrou. „Jejich mozky nebyly připraveny, aby vstřebaly myšlenku na masové vraždění v osvětimském měřítku,“ napsal později Vrba ve své knize Utekl jsem z Osvětimi.

Skeptiky vůči líčeným hrůzám reprezentuje ve filmu zástupce Červeného kříže Warren. Jeho představitel, britský herec John Hannah ale pochybnosti o hrdinském činu Wetzlera a Vrby nemá. „Jejich síla a odvaha je pro nás velkou inspirací. O to víc, že v Evropě, která zažívá nejdelší období míru a spolupráce v dějinách, se opět zdvihá vlna nenávisti, rozdělování a strachu,“ poznamenává.

Zdroj