před 1 měsíc
51
NÁZOR / Soud zamítl žalobu Navalného matky Ludmily Navalné na nesprávnou lékařskou péči o jejího syna. Soud napsal, že žalobcem v takové žalobě může být pouze Alexej Navalnyj a práva jeho matky porušena nebyla.
Alexej Navalnyj přitom mnohokrát podal žalobu za neposkytnutí lékařské péče v trestné kolonii a všechny byly zamítnuty. „Nyní byl zabit a žaloba je jeho příbuzným zamítnuta s výsměšnými formulacemi,“ napsal ředitel Navalného protikorupčního fondu Ivan Ždanov na svém kanálu na Telegramu.
Soud přitom jedná zcela svévolně, protože podle rozhodnutí Nejvyššího soudu Ruské federace ze dne 25. února 2019 se uvádí, že pokud zdravotnické zařízení poskytlo pacientovi lékařskou péči nedostatečné kvality a ten zemřel, mají příbuzní zemřelého právo požadovat náhradu morální újmy, i když neexistuje příčinná souvislost mezi vznikem smrti a vadami lékařské péče. V takové situaci totiž podle něj trpí i příbuzní „vzhledem k navázaným rodinným vztahům, které se vyznačují úzkými vztahy, duchovní a citovou vazbou mezi členy rodiny“.
Je zjevné, že ruské orgány to umí hezky napsat a na naivního přihlížejícího to dělá dojem, že Rusko je ohledně lidských práv rájem na Zemi.
Je ale možné, že na dekadentním Západě a ponořeni do duševního temna Gayropy, nacismu a rusofobie nechápeme hlubiny ruského myšlení. Nedochází nám, jak úžasně se tam dívají na věčnou komunitu živých a zemřelých. Jak jako – mrtvý? „Christos voskres,“ volá se v pravoslavných chrámech na Velikonoce za přítomnosti patriarchy Kirilla, podporovatele „speciální vojenské operace“, a Vůdce Putina držícího v ruce svíčku. Vždyť i Lenin, dodnes vystavovaný ve vitríně na Rudém náměstí, žil, žije a bude žít, tak co by si měl nějaký Navalnyj stěžovat? Tedy vlastně může si stěžovat, smrt není na překážku. A stěžuje si snad? Ne. Takže je všechno v pořádku.
Když necháme stranou černý humor, do kterého se nám už ani nechce, vidíme tady ještě něco jiného, než je jen porušování lidských práv a vlastních zákonů. Kremelský režim za smrt Alexeje Navalného jednoznačně nese odpovědnost. Jeho agenti se opozičního politika ostatně pokoušeli už předtím zavraždit novičokem. Navalnyj přežil jen díky tomu, že posádka letadla, ve kterém cestoval, přerušila let a přistála na nejbližším letišti, takže mu mohla být poskytnuta lékařská pomoc. Nakonec ale náhle zemřel v lágru za polárním kruhem, kam ho poslali na základě vymyšlených obvinění. Stále mu přidávali další tresty, celkem tři sta dní strávil na samotce, omezovali mu lékařskou péči a přístup jeho právníků. Když si stěžoval, že mu v cele stále non stop svítí světlo, nainstalovali mu ještě silnější žárovky. Stovku dní mu pouštěli kolem dokola ten samý dvouhodinový Putinův projev.
Jen někdo slabomyslný si může myslet, že by Navalnyj takto „náhle“ zemřel, i kdyby byl na svobodě.
Tohle všechno jasně ukazuje podstatný rys Putinova režimu, a tím je sadismus. Nestačí někoho zbavit občanských práv a zavřít ho, ještě je třeba ho mučit. Nestačí mučit, nakonec je protivník zabit. A nejen to, je třeba ho ponižovat i po smrti, vysmívat se i jeho blízkým a deptat je. V Rusku se nejen pohrdá lidským životem, ale pohrdá se jím okázale, aby to všichni viděli. Tohle se neděje ani v Číně nebo v Íránu, a to tam mají laťku antihumanismu nastavenou hodně vysoko.
Tohle je ten „ruský svět“, jaký by Moskva ráda zřídila od Vladivostoku až po Lisabon, nebo nejdřív aspoň od Vladivostoku po Prahu. Kdo na nastolení něčeho takového hodlá spolupracovat nebo před tím kapitulovat, je zvrhlý.
