Místo, které přitahuje okultisty, je především kronikou bolesti 20. století

před 1 měsíc 64

Reportáž

Bohnický ústavní hřbitov byl určen lidem na okraji společnosti. Teď sbližuje. A pořád i trochu straší

 Matěj Stránský

Bohnický hřbitov bláznů: pro někoho ponurý a tajemný, jiné láká jako klidné místo na procházku. A další sem chodí strávit čas s motorovou pilou na brigádě přátel hřbitova. • Autor: Matěj Stránský

Silnice vedoucí k Bohnickému ústavnímu hřbitovu je zanedbaná a ponurá. Asfalt je stářím potrhaný, cesta hrbolatá, plná děr, které první jarní deště naplnily kalnou vodou. Levou stranu cesty lemují oplocené pozemky zahrádkářské kolonie. Nad plotem na druhé straně převzala moc květena, keře a stromy. Skrze skuliny ve větvích je možné sem tam zahlédnout podivně malé náhrobky a sošky psů, koček, králíků… Hřbitov domácích zvířat. Cesta ale pokračuje dál, až k velké kovové bráně s křížem na vrchu usazené do šedivých cihlových sloupků. Za ní se rozkládá „hřbitov bláznů“. Tajuplné místo, kam po desetiletí pohřbívali pacienty i zaměstnance z bohnické psychiatrické léčebny, ale také různé vyvrhele – vrahy a násilníky – nebo třeba válečné zajatce.

V sedmdesátých letech minulého století tu pohřbívání skončilo, areál byl ponechán osudu a jeho stále divočejší zarostlou scenerii navštěvovali hlavně zloději náhrobků, vandalové nebo vyznavači okultismu. Postupem času však záhadný prostor začal přitahovat i zasvěcené milovníky tajuplné městské krásy. Lidé kolem bohnického místostarosty Jiřího Vítka o hřbitov bláznů v posledních letech pečují a díky nim se teď místo dočká oprav. Svoje podivuhodné kouzlo by v nich přitom nemělo ztratit.

Nazdar, duchu!

„Pro mě je to jako jít na chatu. Když sem jdu potmě, tak si ani nezapínám baterku – mám to tu vyšlapaný,“ říká vysoký dlouhovlasý padesátník Jiří Vítek před vchodem na hřbitov. V Bohnicích vyrostl, jako malý kluk si s ostatními dětmi na hřbitově hrával, v pubertě tam s partou chodili tajně kouřit. Místu se říkalo „žíďák“, protože lidé předpokládali, že starý opuštěný hřbitov musí být židovský. Vítek se před dvanácti lety rozhodl, že ze zpustošeného místa odklidí nepořádek, staré spotřebiče a jiné odpadky, které tam v průběhu mnoha let lidé nanosili. „Postupně jsem zjistil, co je to za místo, začal jsem objevovat jeho různé příběhy,“ říká.

S novináři, a hlavně se zvědavými návštěvníky mluví Vítek v posledních letech často a je to znát – anekdoty a legendy už sype z rukávu takřka bez zaváhání. „Možná tu leží atentátník Gavrilo Princip, který zabil Františka Ferdinanda d’Este, a taky muž, který mohl zavraždit Otýlii Vranskou,“ říká. „A zahrádkáři tu v roce 1990 viděli Margaret Thatcherovou během její návštěvy v Praze. Stála tu v baloňáku u nějakého hrobu s ochrankou,“ vypráví zaujatě a s jiskřičkami v očích příběh o britském vojákovi, kterého na konci druhé světové války sestřelili Němci a jehož ostatky si sem v devadesátých letech, podle svědectví místních, která Vítek získal, přijela vyzvednout samotná Železná lady. Příběh vrcholí odhalením, že přesnou polohu pilotova hrobu britské premiérce ukázal výměnou za basu rumu místní živel a kriminálník s přezdívkou Tetovaný Ferda.

 Matěj Stránský

Autor: Matěj Stránský

„Tohle místo je prostě odrazem dějin 20. století,“ říká Vítek, zatímco otevírá hřbitovní bránu. Hned za ní se ve dvou řadách tyčí vysoké stromy – mezi nimi se táhne pěšina. Koruny stromů – teď na přelomu února a března zatím bez listí – se na vrcholcích dotýkají a vypadají jako interiér kostela, jako chrámová loď. Země je na obou stranách nerovná, hrbolatá – každý kopeček je jeden hrob. A všechno je pokryto kobercem břečťanu – popínavá rostlina tu schvátila vše, co mohla. Náhrobní kameny tu už nejsou, lidé je rozkradli. Kovová čísla, podle nichž se dalo z knihy zemřelých zjistit, kdo v hrobě leží, skončila ve sběrných dvorech, kamenné desky třeba ve schodištích a dlažbách rodinných domků.

Přečtěte celý článek