před 1 měsíc
50
Během začátku ruské invaze sloužil Oleksandr již čtyři roky u Ozbrojených sil Ukrajiny. V samém začátku se nacházel v blízkosti obce Vodjane u Mariupolu, kde tehdy ukrajinské a proruské síly vedly téměř deset let zákopovou válku. Jako mnoho jeho spolubojovníků nevěřil, že by se Rusové odvážili k tak bezprecedentnímu kroku, jakým byla vojenská invaze na Ukrajinu, připomíná v rozhovoru pro CNN.
ČTĚTE TAKÉ: Ruský režim je deviantně fašistický, míní čeští dobrovolníci. Dohoda je prý nemožná
„Podcenili jsme svou sílu. Připadalo nám to, jako by nám někdo podkopl nohy. I tak ale byli naši chlapi připravení. Do akce nastoupili ti nejsilnější chlapi, které jsem kdy měl možnost poznat,“ řekl Oleksandr.
Ještě předtím, než se účastnil obrany oceláren Azovstal v Mariupolu, si vyslechl mnohá svědectví o tom, jak okupantské síly nakládají s rodinami ukrajinských vojáků. Neváhal a za pomoci svého kamaráda zařídil své ženě a sedmiletému synovi azyl v Dánsku.
Po osmdesátidenním obléhání se jednotky obránců musely vzdát. Mezi nimi byl i Oleksandr a 45 jeho spolubojovníků. Při kapitulaci nepřátelům prý cítil především paniku. „Je to pocit absolutní bezmoci. Když vám seberou zbraň, cítíte se úplně nahý,“ přiblížil.
V zajetí v okupované Olenivce neměla skupina vojáků žádnou záruku přežití. „Byla to skutečně ruská ruleta. Nemůžete tam na nic spoléhat. Vždyť se jedná o zemi, která nikdy nedrží slovo. Mnoho našich vojáků v ruském zajetí zemřelo. Musíte to brát jako další kolo přežití,“ konstatoval.
Zemřelé kamarády má prý stále před očima. „Podíváte se na své kluky na pokraji smrti a chcete jim pomoct, ale nemůžete jim sehnat ani nic k jídlu. To je nejhorší okamžik,“ svěřil se ukrajinský bojovník. Po dobu čtyř měsíců jim pouštěli dennodenně ruskou hymnu a k jídlu jim dávali pouze vařené zelí.
Poté je zničehonic převezli v rámci výměny zajatců zpět na Ukrajinu. „V noci nás odvezli na letiště, měli jsme pásku přes oči. Prostě nás převezli a najednou jsme byli zpátky doma,“ popsal své pocity po propuštění.
Bez kontrolovatelného strachu to nejde
Oleksandr, který v bojích o ocelárny přišel o oko a po návratu ze zajetí mu lékaři místo něj nainstalovali protézu, se krátce po rehabilitaci vrátil zpět na jižní frontu. Zde cvičí nové rekruty.
„Nejsem ze železa, sám se častokrát bojím. Ale je dobré mít v sobě strach, který dokážete ovládnout. Jinak vás to sežere zaživa. V dobách před zajetím jsem strach často vůbec necítil, a z toho důvodu jsem se zbytečně vystavil nebezpečí,“ popsal svou metodu, jak vede výcvik nových mužů.
K TÉMATU: Politolog Daniel Koštoval hovořil o postoji Západu k další pomoci Ukrajině
Oleksandr se nyní účastní operace na levém břehu Dněpru, který by měl zajistit novou linii útoku na okupovaný Krym. O akci prý nehodlá mluvit. Nyní se nachází v Chersonu, který je znovu pod útokem a prý připomíná město duchů.
„Ano, je to těžce vybojovaná a složitá svoboda. Nechceme ale o ni přijít. Nehodlám se ohýbat před nějakým senilním idiotem,“ sdělil na adresu ruského prezidenta Vladimira Putina. Konec bojů je podle 38letého ukrajinského matadora v nedohlednu. Oleksandra však stále žene vpřed jedna naděje.
„Doufám, že tato válka skončí dříve, než se jí bude muset v budoucnu účastnit můj sedmiletý syn. Proto je nutné se poučit z našich chyb a bojovat dál,“ zakončil.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Ficova řeč o válce strhla bouři. Aušus, ostuda pro Slovensko, hlásí čeští i světoví politici
